U nás jsou na sebe lidi hodní prostě jen tak

To víte, občas se i u nás taky nějakej ten prevít najde, ale jinak jsme fajn, asi jako jste vy sami.

Například včera jsem šla z práce domů. Zamkla jsem těžká vrata naší knihovny a namířila jsem si to směrem k poště. Nešla jsem zaplatit složenku ani se dohadovat s poštovní úřednicí, že nechci stírací los, pošta prostě s naší knihovnou sousedí a hned vedle ní se nachází bistro, kam si lze zajít na něco k snědku. V létě se tam nejen obědvá, ale otevře se i zmrzlinové okénko. A to mi věřte, jejich zmrzka je vyhlášená svojí lahodností, jezdí si k nám na ní pochutnat mlsálkové z širého okolí.

Proto není divu, že i teď tam pár zájemců o chladné osvěžení čeká, až na ně přijde řada. Na lavičce sedí o něco šťastnější paní, protože ta už štědrou porci zmrzliny olizuje. Ve chvíli, kdy ji míjím, se zvedne a povídá: „Paní Ortová, mně se teď stala taková věc, jaká se mi ještě nikdy nepřihodila a já jsem z toho celá zmatená. Teda sice zmatená, ale tak jako zvláštně šťastná.“

A tak jsem se na tom parném sluníčku zastavila a samozřejmě jsem projevila zájem, co paní mohla v pravé poledne na velvarském náměstí zažít. „No já jsem byla na poště, a když jsem vyšla a viděla, jak si lidi nosí zmrzlinu, dostala jsem na ni taky chuť. Chtěla jsem tu menší porci za 45,- Kč, začala jsem šacovat kapsy a k mému překvapení jsem z těch drobásků tu sumu prostě nevyhrabala. Tak se omlouvám té slečně zmrzlinářce, že si honem odskočím do bankomatu a pro zmrzlinu se vrátím, když se najednou za mnou ozve paní, kterou neznám, fakt jsem ji nikdy neviděla, požádá prodavačku, aby mi zmrzlinu podala a na talířek položí požadovaný obnos. No mě úplně spadla brada, začala jsem se bránit, že si to od ní přece nemůžu vzít, aby chvilku počkala, že fakt jen odběhnu do bankomatu… Ale paní na nic nečekala, usmívala se, olízla svoji porci zmrzliny a řekla mi, že udělat někomu radost a zpříjemnit chvilku přece není nic zvláštního. Popřála mi dobrou chuť a odešla.“

A já jsem tam s mlsající paní chvilku postála, bylo mi z té pozitivní příhody krásně na duši a chvíli jsme obě mluvily o tom, že je možné, že i ona sama někdy někomu s něčím pomohla a teď se jí to vrátilo, nebo že jí život naznačuje, aby na gesto té paní nezapomněla, že v budoucnu i ona dostane šanci někomu vytrhnout trn z paty.

Paní Šebková z Pelíšků by určitě řekla: „A přitom taková blbost, co?“ I já vím, není to hodnotný příběh o záchraně lidstva nebo tak něco, ale o sympatických zákoutích lidské povahy určitě ano.

A vsaďte se, že až si třeba zrovna dneska dáte někde svoji porci zmrzliny, že si na tu paní, která jen chtěla jiné paní zpříjemnit den, vzpomenete. A to je přesah této prachobyčejné historky, v jaký doufám.

A ne abyste tu moji krásnou pointu zkazili tím, že budete postávat před zmrzlinovým stánkem, naoko se šacovat a doufat, že ve frontě stojí někdo, kdo i vám nechá do oplatkového kornoutu natočit zadarmo. :-)

foto: pixabay.com