Ty velké americké krabice

Všimli jste si, že v některých amerických filmech bývají všichni permanentně šťastni? Někdy dá divákovi práci pochopit, v čem to velké štěstí spočívá, protože v běžném životě potřebujeme sakra pádný impuls, aby se naše endorfiny hemžily jako blechy při spatření huňaté veverky. No schválně, kdy naposledy ve vás zaburácelo štěstí tak silně, že se až na druhém konci republiky šla paní Nováková kouknout, kdo to u nich klepe? Když se nám podaří nepřipálit koprovku, tak jsme sice rádi, ale že bychom se před kastrolem s omáčkou rozklížili štěstím, to asi ne. To se nám stane jindy, třeba až toho našeho dospívajícího lajdáka pustí vůbec k maturitě.

Ale ve zmíněných filmech bývají všichni šťastni, i když dostanou v práci výpověď. Četla jsem smutné články popisující nešťastného pošťáka, který přišel o svůj rajon a taky chemického laboranta, jehož místo u bublající kádinky bylo rok před jeho odchodem do penze zrušeno. Scenáristé to vidí jinak. Úřednice dostane padáka, vesele se proběhne patnáctimetrovou coworkingovou kanceláří, rozdává úsměvy na všechny strany – a pak to přijde – uchopí objemnou krabici a odchází. Všimla jsem si, že bez mrknutí oka oželí i třináctý plat, překapávanou kávu zdarma a penzijní připojištění. Asi nečetla ty články, co jsem četla já. A tak tu objemnou krabici nese přes celé město a mě ani tak nezajímá, jestli brzy najde novou práci, já prahnu po informaci, co v té škatuli nese, protože další pracovnice, která ji v úřadě nahradí, přichází s vlastní krabicí.

Sama nevím, co bych si v ní přinesla já. Vystačím si s hrníčkem na kafe a s papírovými kapesníčky. Zámořská administrativní síla však odklopí kartonové víko a zvelebuje pracovní stůl spoustou nicotnůstek, suvenýrů, maskotů a hlavně rámečků s fotografiemi rodinných příslušníků, až mi vrtá hlavou, kde vlastně ta děvenka bude dělat, když se jí na zbývajících pár centimetrů vejde stěží stravenka na oběd. Zvláště důležité jsou evidentně ty fotografie. Snímek opáleného otce s uloveným jeseterem, staršího bratra na golfu, mladšího na Harvardu a matčina podobizna z charitativního večírku jí zajistí pověst dívky s rodinnou soudržností, dbající na dobré vzdělání aktivní stáří a silné sociální cítění. Průměrný našinec by si vystačil s fotkou jedinou, na níž jeho tříčlenná rodina kouká v sobotu večer na StarDance a ještě by vyšetřil spoustu místa na počítač, propisovačku a podpírání brady.

Lidi, nevíte, co se pak s těmi krabicemi nových pracovnic stane? Mají snad americké kanceláře nějaký suterénní krabicový depozitář, kde sedí archivářský zřízenec a vede skladové karty, evidenční listy a jmenovky? Jestli tam fluktuace kvete jako ve filmu, musí mít skladník pěkný šrumec. Musí to tak nějak být, protože když za čas šéf padouch vyrazí tu pracovnici v záběhu, vyčaruje dotyčná okamžitě krabici a tváří se u toho strašně happy. A já už vím proč.

Taky by mě blažilo, že si můžu přitisknout k srdci krabici, která pojme celou moji minulost i budoucnost, a že s ní půjdu ulicemi a kolemjdoucí z mého perspektivního výrazu poznají, že si zítra otevřu vlastní firmu, kam první den nastoupí spousta úřednic se svými vlastními krabicemi.

A já bych se chtěla zeptat blogerské kolegyně Ivanky Lance: opravdu to v Americe s těmi krabicemi takhle máte? :-)

foto: pixabay.com