Trpká chvilka pro rodiče

Rodiče si představují pro své děti vždycky něco lepšího, počínaje dobrým zaměstnáním a konče fajnovějším kouskem masa k obědu. S koncem školního roku nabývají jejich představy na intenzitě. Uvažují-li s patřičným předstihem o volbě budoucího povolání pro potomka, který v září nastoupí do první třídy, představuje si matka svého synka spíš jako univerzitního profesora než jako nočního hlídače v kovošrotu. A otec by ho viděl raději v útoku Realu Madrid než jako fotbalového sudí okresního přeboru.

A já je oba chápu. Představujete-li svého syna třeba svému šéfovi, je vám jasné, že ho určitě více oslní třicetiletý filmový producent, protože, marná sláva, stejně starý pikolík ten dojem neudělá, i kdybyste šéfa ujistili, že synek chodí obden do kina.

Moji známou dostal do úzkých syn, který asi půl roku trval na tom, že bude dělat toho pána, co na poutích vodí dokola poníky a vozí na nich děti. Když už pomalu začala nacházet k tomuto povolání jakýs takýs vztah a omlouvala chlapcovu volbu tím, že bude alespoň pracovat na čerstvém vzduchu, zeptala se ho, co se mu konkrétně na tomto zaměstnání zalíbilo? Syn se rozzářil. Nejvíc se mu zamlouvá, že pán od koníků nosí špinavé montérky, utírá si nos do rukávu a nahlas sprostě nadává. Moc se tomu nedivte, a radši se zeptejte vaší Evičky, proč chce být tak najednou ekologickou aktivistkou? Možná se dozvíte, že to se vztahem k přírodě nemá nic společného, ale velice se jí v televizních zprávách líbilo, jak jednoho naháněli kolem atomové elektrárny, když tam lezl přes plot.

Některá dětská přání jsou i rázu národnostního. Je však zajímavé, že kamarádčin syn po příchodu z multikina dychtil stát se Indiánem, ale po návratu z tržiště ještě nikdy neprojevil zájem být Vietnamcem.

Dětské touhy nemají prostě s dospělými vizemi a ambicemi slitování. Smiřte se s tím, že vaše dítě bude jen těžko chtít být v útlém věku daňovým poradcem, ale naprosto propadne představě, že dospělý život prožije ježděním s fekálem jako ten pán, co vám minulý týden na chatě vyvážel žumpu. A taky že nehodlá být sólistou státní opery, nýbrž potulným muzikantem.

A víte co? Nechme to na nich. Vzpomeňte si, jak jste chtěli být před lety popelářem či kominíkem, zatímco dneska se pachtíte s účetní uzávěrkou a závidíte popelářům bezstarostně toulavou svobodomyslnost či kominíkům únik z reality při pohledu na svět z výšky a pošetilé dotyky žen toužících po štěstí.

Svérázně otázku zaměstnání vyřešil dramatik Oscar Wilde, když v imigračním dotazníku vyplnil do kolonky povolání jediné slovo: génius. Zaujalo vás to? Bodejť by ne. Být géniem, to se může vašemu dítěti jednou hodit.