No byl mnohem slušnější než ten mladík v tramvaji, co po vydatném zadním odfuku pronesl mohutným hlasem k vedle stojící dívce: "Slečno, nebojte, já to vezmu na sebe."

Trochu mi to připomnělo jeden ze starších limeriků:

;)

Měl bych dopřát, tuším,

uchošťoura uším!

Myslel jsem že vzdychla tence,

byla to však flatulence –

teď se trochu dusím.

Ovšem ro jen tak na okraj...

Milý Vláďo, děkuji, tak tohle pobavilo zase mě .

Milé

Děkuji, Ivanko!

Tak to je trefný příběh

Jitko, popravdě, moc ráda na to vzpomínám.

moc hezka vzpominka, Zdenko

Honzíku, já ji mám moc ráda a vzpomenu si na ni i častěji než jen na MDŽ. Jen je mi líto, že zmíněný Pepík již bohužel není mezi námi.

Krásný příběh.

I tento akusticko-odérový jev je třeba brát jako zcela přirozený a lidský. Ale vždy po zjištění nebezpečí jeho brzkého výskytu by jako první krok měl být učiněn pokus o jeho zkrocení nebo řízené proběhnutí nějakou nenápadnou cestou, jak se to zde povedlo panu Josefovi. Ten konal moudře a správně, protože jak se říká, “Jeden pr. je lepší, než deset doktorů.” A měl štěstí, že ho to nepotkalo třeba při Internacionále, Písni práce, nebo při hymně Sovětského svazu...

Petře, to jste napsal tak skvěle, že by to klidně mohl být doslov mého blogu!

Tak tohle nevymyslíš Popsala jsi to tak, že jsem to úplně viděla 😂 A je pravda, že tomuhle "druhu" zážitků se my Češi dokážeme nejvíc a od srdce smát...vždycky .... 😂😂

Danuško, to je fakt. Vykouřilo se mi z hlavy už tisíce věcí, ale tahle skvělá příhoda si u mě ustlala a zůstává v mozkovém pelíšku.

Tak som sa schuti nezasmiala už dávno😂Ďakujem Zdeni a želám nám ženám, aby že nám dobre bolo

Milá Janka, děkuji moc. Pepík byl skvělý chlap a snažil se tu choulostivou situaci vyřešit, jak nejlépe mohl .