Taky vás po telefonu obtěžují zdravotní spasitelé?

Také se vám stává, že vám každou chvíli někdo úplně neznámý zatelefonuje a chce si s vámi povídat o nemocech, které vás sužují, bez ohledu na to, že nijak nechuravíte?

Že ano? Uf, tak to se mi ulevilo, že v tom nejsem sama. Stalo se mi to už několikrát, ale mám zbrusu novou zkušenost, tak se o ni podělím. Předevčírem mi kupříkladu zatelefonovala paní Čapková. V životě jsem ji neviděla ani neslyšela, ale byla starostí o mě bez sebe. „Dobrý den, paní Ortová, jsem z firmy, která pečuje o zdraví občanů a chtěla bych vám položit pár otázek. Kolik je vám let?“ Normálně s letopočtem narození žádné tajnosti nedělám, ale v tomto případě jsem ostražitá. „Proč to potřebujete vědět?“

         Čapková zašustila stránkami, asi hledala v manuálu správnou odpověď. Tihle telefonní zdravotní spasitelé mají přesné instrukce a bachraté bloky plné modelových situací, na něž v průběhu telefonátu budou reagovat. Zřejmě v nich na moji otázku návod nenašla, proto se rozhodla pro improvizaci. „Chápu, že jste opatrná, to by mohl chtít vědět kdekdo, že? Chi chi chi. Ale zítra do vašeho města zavítá náš specialista, magistr Loužecký, byl do vaší lokality povolán kvůli rehabilitaci pacienta po úrazu páteře a rád by vám také nabídl své služby.“ Zaradovala jsem se, že mám záda v pořádku a honem jsem to Čapkové sdělila.

         Teď se evidentně dostala zpět na pevnou zem. „To si myslí každý, paní Ortová, ale jsou civilizační nemoci pohybového ústrojí, kterým je potřeba předcházet. A od toho tu jsou naši odborníci. Každého v dnešní době bolí klouby. A pokud vás nebolí dnes, za čas určitě začnou, nesmíme chodit nemocem naproti.“

         Cítila jsem divné pnutí, jako by mě začínalo bolet zápěstí. Třímám telefonní sluchátko nějak dlouho a je mi jasné, že firma ode mě potřebuje honem vyinkasovat nějakou tu korunu za preparát, který nepotřebuji. Nechci být zlá, vím, že telefonistka je taky jen člověk ve službě, tak jsem zvolila jinou taktiku ukončení rozhovoru. „Umí pan magistr léčit i limposiliádu kotníků?“ Následovalo zběsilé listování přecházející ve škubání a já jsem konečně byla v klidu. Šlo to jako po másle a zdvořile. Dosáhla jsem slušného ukončení rozhovoru a dealerka si radostně zapisuje, komu jako prvnímu zavolá, až na limposiliádu něco budou mít.

         Bohužel vím, že co nevidět mi zaručeně zavolá někdo jiný, kdo bude chtít pečovat buď o můj neduživý lymfatický systém nebo o křečové žíly, neboť všichni, ale opravdu všichni majitelé telefonů, jsou v očích prodejců pacienty. Co se dá dělat, zdá se, že dnes jsou zdraví jen ti, kdo žádný telefon nemají.

P.S. A vy, milí čtenáři, si okamžitě přestaňte mnout ty kotníky, žádná limposiliáda neexistuje.