Tak jedu poprvé mezi blogery, to nemůže dopadnout dobře

Všechno je jednou poprvé. A na druhé straně jsou věci, které člověk vůbec neokusí a nelituje toho. Já bych třeba nefárala do dolů. A přesto se dnes cítím, jako bych nastupovala do klece a těžní jáma mě začala pohlcovat.

A jak se to stane? Jednoduše. Protože už nějaký ten rok píšete, ale blogování jste nezkusili, neodoláte literární výzvě, a nakonec to přece jen prubnete. Alespoň se mnou to tak bylo.

Kdepak by mě vloni, když jsem s blogováním na idnes začínala, napadlo, že mě čtenáři za rok posadí na bronzový stupínek nováčků. Aha, je vám divné, že bych na stupních vítězů seděla. Když já bych to dekorování jinak nemohla absolvovat. Znám se. Nohy mám při takové příležitosti jako sulc, to je jistější posedět. Ale při hymně bych si samozřejmě stoupla.

Takže nejdříve velká a příjemná radost, že mě někdo rád čte, a ještě mu stojím za hlasování. A pak se dozvídám, že součástí toho všeho je i blogerský sraz. Pokud máte moji povahu a je vám nejlíp doma u klávesnice počítače, pak se fakt hodně orosíte. Já jsem si pod sebe musela dát lavórek. To je tak. Trpím těžkou kinetózou a každá cesta je pro mě utrpením. Vlak je ze všech dopravních možností nejsnesitelnější, ale ne úplně. Dobrá, tak pojedu vlakem. A teď honem k internetu, kdepak je ta restaurace Zubajda? Jak se tam dostanu? Ježiši, ještě mě čeká jízda tramvají, to bude mít žaludek posvícení. Aha, Zubatého 289/3 je na Smíchově. No nazdar, tam to neznám. Sraz je od 18.00. Vsaďte se, že budu ještě v půl sedmé bloudit kolem Arbesova náměstí. Chybí mi totiž orientační smysl. Například do kina chodím zásadně dehydrovaná, protože odskočení si na toaletu pro mě znamená, že už nenajdu ani řadu, kde jsem původně seděla, natož sedadlo. A do internetové mapky se tam nebudu moct kouknout, protože mám prachsprostě obyčejný tlačítkový mobil bez internetového připojení. Mně zkrátka žádný moc chytrý dotykový přístroj domů nesmí. To tak, ještě by si se mnou chtěl poměřovat IQ.

Ale to všechno ještě není tím nejhorším. Tím, na co jsem se původně nejvíc těšila, a co mi teď zvyšuje tlak, je samotné setkání s blogerskými kolegyněmi a kolegy. Co když záhy odhalí, že moje síla tkví toliko v psané formě, a že můj slovní projev notně pokulhává? Je jasné, že tam ti mistři psaného slova nebudou skrblit perlami ducha a já budu sedět jako stydlivý truhlík.

A teď honem, co na sebe? Takové horko se dělá, ty teplé šponovky radši nechám ve skříni. Jak mi to nedávno napsal v diskuzi pod mým blogem - Rozhlasový mikrofon je prevít - doktor Vodvářka? Jo, už vím, že na srazu bude mít na hlavě jarmulku nebo klobouk a v ruce včerejší Timesy. Odpověděla jsem mu na to pravdivě, že já budu mít na sobě jen to, do čeho se vejdu.

Ach jo, že já se na to blogování dávala. Třeba hornictví není zase tak špatný džob. Tak mi držte palce, jdu na vlak…