Starší generace nemá povinnost obětovat svoji současnost budoucnosti mladých

Kdyby tomu tak mělo být, už dávno by každý nad třicet vyfasoval náhubek a byl vystřelen do kosmu, aby tu nepřekážel.

Přirozenými atributy mládí jsou kromě bohulibých vlastností i jistá dávka sobectví, egoismu, suverenity a lineárního (zkušenostmi nepodepřeného) myšlení. Je to tak v pořádku, protože kdy jindy má člověk nárok, aby si myslel, že mladý a pohledný bude navěky, že stárnutí je přežitek, který se ho netýká, a že všechno, co se ve společnosti děje, se musí točit pouze kolem něj a směřovat k jeho budoucnosti. Příroda to tak zařídila. Je od ní milosrdné, že do určitého věku myslí mladí především sami na sebe, že je jim lidská konečnost na míle vzdálená a myšlenky na ni strkají jako obnošené ponožky s odporem pod kanape. Je to od života dar a dostáváme ho všichni. Jenže my v mládí netušíme, že tuhle nadílku budeme muset s každou nabytou zkušeností vracet tak dlouho, až nám z ní nezůstane nic. Zůstáváme jen my sami na myšlenku, že jsme k životu taky jen zapůjčeni.

Ale svoji hrdost a nárok na život by se stejnou vehemencí měli obhajovat i zralé generace. Je samozřejmé, že se musí starat a průběžně bojovat o to, aby naše planeta byla vhodná k životu pro současníky i pro ty, co nás jednou vystřídají. Zkrátka žít s ohledem na ty, co přijdou po nás. Ale existovat a modelovat současnost hlavně podle ánfasu přicházející generace jen proto, že ona si to tak přeje a nárokuje, to žádná povinnost není a být by ani neměla.

Jenže junioři po nás zcela vážně chtějí, abychom při rozhodování nemysleli na sebe, ale výhradně na ně, lépe řečeno na to, co si o své budoucnosti oni myslí nyní, kdy v ní ještě nežijí a tudíž ani netuší, jak ji budou vidět, až se stane jejich přítomností.

Znáte to agitování. Při volbách mysleme na budoucnost našich vnoučat a dětí. Vy zvolení pak hlasujte pro blaho mladých, kterým patří budoucnost. Pamatujeme i na generační volební klip „Přemluv dědu a bábu“, který starší lidi ponížil na druh sociální přítěže, jíž je nutno správně nasměrovat. Ale ne proto, aby se jim dobře dařilo, nýbrž proto, aby se dobře dařilo mladým. Přitom si marně vzpomínám, že bych třeba někdy četla či slyšela ujištění mladých voličů, že oni se naopak chystají uspořádat budoucnost tak, aby vyhovovala i nastávajícím kmetům, aby se jim v ní žilo dobře. Suma sumárum: Vy starší volte tak, aby to vyhovovalo nám mladým, a my mladí to budeme dělat taky.

Avšak pokud nejsme hinduisté, máme k dispozici každý jen jeden jediný život a hlavní zodpovědnost musíme mít sami za sebe. Nikdo nám nevrátí ani den, ani hodinu. Jestliže každá generace obětovává svoji současnost ve prospěch generace příští, pak sice může žít s pocitem, že si nasadila svatozář, když svým nástupcům vyhověla, ale historie jasně dokládá, že si každá, ale úplně každá generace později začne přetvářet svět k obrazu svému, že hnízdečkem, které jí rodiče a prarodiče nachystali, pohrdne s heslem: Já jsem si to rozmyslel a teď chci něco jiného. Pak se senioři na sklonku života nutně musí cítit, jako by na nich judista Krpálek aplikoval uči matu.

A tak bych chtěla apelovat třeba na nás, kterým se již pět křížků začíná opírat o futra, abychom mysleli na to, že vzhledem k průměrné délce života je před námi ještě dobrých 15 let produktivního věku, který prožijeme v zaměstnání, a pokud zdraví nebude proti, tak klidně ještě dalších 15 let aktivního života. Mám kolem sebe takových lidí nespočet, proto vím, že je to reálné. Zkusme si tedy přivlastnit trochu toho mládežnického egoismu a zařizujme budoucnost i podle svých potřeb, protože my v ní ještě sakra pobudeme.

P.S. Na závěr si vypůjčím naprosto dokonalý citát Philipa Pullmana (britský spisovatel): „Úděl stáří je dělat si starosti o mladé. A úděl mladých je vysmívat se stařeckým starostem.