Stala jsem se obětí intrik, tak se mstím

Ve svém prvním zaměstnání jsem se stala obětí intrik. Abych se z toho nezbláznila, začala jsem se bránit tím samým a teď se mi líbí stavět lidi proti sobě.

Knihovnici se čtenáři někdy svěří i s tak citlivými okolnostmi svého života, že by to možná jinému nepovídali. Také jsem za čtvrt století za výpůjčním pultem naslouchala některým hodně zajímavým zpovědím a později je se souhlasem jejich vypravěčů zpracovala. Napadlo mě, že letní prázdniny jsou jako stvořené pro čtení skutečných příběhů. Další z nich mi vyprávěla Simona:

Můj problém se zrodil před dvěma lety, kdy jsem po maturitě nastoupila do svého prvního zaměstnání. Přišla jsem do kanceláře plné žen naprosto nezkušená a na život mezi dospělými zcela nepřipravená. Později jsem doma našim vyčítala, že jediné, co mi při nástupu do práce dali za radu, bylo to, abych každého pěkně zdravila, že už nejsem na škole mezi kamarády a ve firmě si na slušné chování potrpí.

To údajné slušné chování jsem zanedlouho vyzkoušela na vlastní kůži. Ženský kolektiv se mi nelíbil. V kanceláři panovalo dusno a mě jako nováčka přijaly hodně vlažně. Nikdo mi pořádně nic nevysvětlil a měla jsem pocit, že jim dělá radost, když se ve své práci hned nevyznám. Pořád jsem se musela na něco ptát a dostávala jsem jen kusé odpovědi, no hrůza. Ale byla jsem chápavá a postupně jsem se docela dobře zapracovala i bez jejich pomoci.

Jednou si mě ale zavolala na kobereček šéfová. Prý jsem si měla pustit pusu na špacír a kritizovat nějak nevybíravě jedno z jejích nařízení. Nebyla to pravda. Jednak jsem byla v podniku krátce na to, abych se vůbec mohla k nějakým nařízením vyjadřovat, většinu jsem ani dost dobře nechápala a hlavně, komu bych se asi tak zpovídala. Některé z nepříjemných kolegyň v kanceláři? Směšné. Vedoucí mi přátelsky domlouvala, abych byla uvážlivější, že tu teprve začínám, a pokud budu mít nějaké připomínky, mám přijít přímo za ní a nestěžovat si jiným. Bylo mi do breku. Byla ke mně sice milá, ale nevěřila mi. Na odchodu mi řekla, že to kolegyně Stránská a Malá se mnou jistě myslely dobře, tak jim to nemám mít za zlé a zamyslet se nad sebou.

Když jsem se vrátila do kanceláře, obě se takřka roztékaly blahem, jak mi zavařily. Nechápala jsem to. Nikdy se nedozvěděly, že mi vedoucí jejich jména prozradila. Od té chvíle jsem nechtěla nic jiného než se jim pomstít. Musela jsem si počkat půl roku, ale podařilo se. Stránská se stěhovala a z podniku odcházela. Uspořádala večírek na rozloučenou a kolegyně mě pověřily koupením dárku. Najednou jsem jim byla dobrá. Jsem prý jediná svobodná a mám odpoledne fůru volného času. Vybrala jsem od každé domluvený obnos, koupila jsem dárek, na kterém jsme se shodly a pak přišla moje velká chvíle. Stránská se jako vždy vracela z oběda první a já jsem ten den polední pauzu trávila schválně v kanceláři. A přesně ve chvíli, kdy otevírala dveře, jsem začala předstírat telefonický hovor. Ustaraně jsem se hluchému sluchátku svěřovala, jak je mi trapné, že paní Malá jako jediná nepřispěla Stránské na dárek, a přitom se na rozlučku jistě pohrne. Účinek byl úžasný. Když na hostině paní Malá debužírovala domácí zákusky a pak je Stránské chválila, tak ta jen odfrkla, že zadarmo chutná všechno. Sice jsem se zapotila, stačilo, aby se Malá ohradila, Stránská si uvědomila, kde poznámku o lakomosti Malé vyslechla a mohlo se vše obrátit proti mně. Ale vyšlo to. Malá se urazila, vyčetla Stránské živé mrtvé a z večírku odkráčela.

Moje akce měla i další nečekaný dopad. Od té doby ji v kanceláři kolegyně moc nemusí, má nálepku té, co zkazila kamarádce večírek. A to se mi zalíbilo. Co prošlo jednou, může projít zas. A tak jsem s velkým zadostiučiněním začala znemožňovat jednu kolegyni za druhou. Stačila občas nevinná poznámka na něčí adresu pronesená ustaraným hlasem. Úspěch mělo i to, když jsem úmyslně jednu z kolegyň přestala na ulici zdravit a pak jsem se za jejími zády ostatním celá nešťastná svěřovala, jak mě mrzí, že mě právě tato kolegyně mimo kancelář ignoruje. Protože jsem s obviněním přišla jako první, a navíc ho herecky zvládla, neměla dotyčná později úspěch, když nezdravení popravdě sváděla na mě. Jo tak ona nezdraví tebe? A není to náhodou naopak. Máš tohle zapotřebí? Co ti ta holka udělala?

Jenže se mi vše vymklo z ruky. Měla bych se cítit jako v močálu, kde mi bahnité dno svírá nohy a nedovolí se odrazit zpátky na čerstvý vzduch. Ale já si v tom libuju jako ve vaně plné borůvkové pěny. Už neumím jednat normálně. Líbí se mi stavět lidi proti sobě. Tahat za nitky. Začala jsem takto jednat i mimo zaměstnání. Už v tom nechci pokračovat, ale nemůžu přestat. Nejvíc mě začíná děsit, že mi tento způsob chování mezi lidmi vyhovuje. Ale už to nejsem já. Paradoxní je i to, že od chvíle, kdy intrikařím, mám v kanceláři klid. Co klid? Začínám být dokonce oblíbená. Dusná atmosféra se mě nedotýká, vždyť ji pomáhám vytvářet. Ale neumím si představit, že by to jednou mělo prasknout, toho se bojím ze všeho nejvíc.

Přiznávám, že nejsem vždy dobrým rádcem a Simonino přiznání mi trochu vyrazilo dech. Tak nevím, měla by:

1. Zajít se poradit s psychologem?
2. Přiznat se v kanceláři a omluvit se?
3. Nedělat nic a počkat, až to praskne samo?
4. Změnit zaměstnání a začít jinde lépe?

Ale třeba vás napadne úplně jiné řešení.