Společensky významný trapas

Těžko říct, jestli jsou horší trapasy obyčejné, nebo trapasy společensky významné. A vůbec nejde o to, jestli si dáma odnáší nedopatřením z WC na podpatku kousek toaleťáku na vesnickém mysliveckém bále, nebo na VIP módní přehlídce Blanky Matragi.

Historka, které bych chtěla hned na začátku věnovat vzpomínku, je již dobrých třicet let stará, ale kdykoli si ji vybavím, cítím část studu a rozpaků hlavního aktéra. To musela být situace…

Kamarád Pavel tehdy učil na devítiletce zeměpis a s jejich ředitelem se zúčastnil krajské pedagogické konference, jejíž součástí bylo slavnostní dekorování několika zasloužilých pedagogů. Ačkoli se tak nějak všeobecně vědělo, kteří kolegové budou vyznamenání přebírat, protože laureátům tato okolnost byla sdělena již na pozvánce, přesto se kamarádův šéf při zaslechnutí svého jména radostně vymrštil ze židle. Cestou na pódium se sice tvářil nadmíru užasle, ale zároveň jako ten, kdo je skromný, leč přesto si uvědomuje, že si cenu zaslouží. Kamarád Pavel byl překvapený neméně. Tušil, že je něco špatně a ředitel se unáhlil. Na jeho pozvánce totiž žádná zmínka o vyznamenání nebyla.

Na pódiu již došlo na potřásání rukou, když se z auditoria ozval protest postaršího fyzikáře z úplně jiné školy. Po operaci kyčle mu sice přesun na praktikábl trval delší dobu, ale hlas mu sloužil dobře. Zbytek kongresu strávil Pavlův šéf červený jako ředkvička. Bylo mu jasné, že se hned zítra bude ze středočeských sboroven ozývat učitelské hihňání, až přítomní kolegům vylíčí, jak musel svému jmenovci vrátit převzatý tubus s diplomem.

Trapas je zkrátka trapas a v důsledcích nezáleží na celosvětových či lokálních rozměrech. O moc líp než ředitel, kterému nejdřív dajli a pak nedajli medaili, se předloni na slavnostním udílení Oscarů nemohli cítit ani tvůrci muzikálu La La Land. Ti už na jevišti děkovně hovořili do mikrofonu, když pořadatelé zjistili katastrofální záměnu obálek a za nejlepší začali honem vyhlašovat film Moonlight. Tam se museli stydět všichni. Od hlavního producenta až po šatnářku.

A možná si vybavíte, jak před čtyřmi lety na finálovém večeru Miss Universe nejprve moderátor chybně vyhlásil vítězkou Kolumbijku Ariadnu Gutiérrezovou. Pak ale musel přiznat, že došlo k omylu, a novou Miss Universe správně jmenoval Filipínku Piu Alonzovou Wurtzbachovou. Hrozná situace. Samozřejmě pro tu, jejíž sláva měla jepičí život. Představuji si, že slečnu Gutiérrezovou třeba mnohem víc než to, že musí vrátit titul a korunku, děsilo pomyšlení, jak její maminku budou omejvat, až ji navštíví sousedka Fernandézová, vyjádří nad dceřiným fiaskem falešný soucit a nabídne, že když má holka teď z ostudy kabát, mohla by jí opatřit místo u nich na poště.

Ale co. Můžeme si říct, že jsou v životě podstatnější věci. A že trapas je jen dílem okamžiku. Jenže co naděláme, když datum spotřeby má věčné!

P.S. Přiznávám, že já mám nejradši trapasy své vlastní. Můžu se jim totiž bez zábran zasmát, aniž se tím někoho jiného dotknu.