Společensky významné trapasy

Jsou horší trapasy obyčejné, nebo společensky významné? Těžko říct, záleží na tom, jestli jsme v roli hlavní, nebo zda patříme mezi diváky toho průšvihu.

Jsem toho názoru, že trapas je zkrátka trapasem. A vůbec nejde o to, jestli si dáma odnáší z WC na podpatku kousek toaleťáku na vesnickém bále nebo na módní přehlídce Blanky Matragi.

Historku, kterou vám převyprávím, znám od svého kamaráda Pavla. Je již pár let stará, ale kdykoli si ji vybavím, cítím část studu a rozpaků hlavního aktéra. To musela být situace…

Pavel učil na základní škole zeměpis a s jejich ředitelem se zúčastnil krajské pedagogické konference, jejíž součástí bylo slavnostní dekorování zasloužilých pedagogů. Ačkoli se tak nějak všeobecně vědělo, kteří kolegové budou vyznamenání přebírat, protože laureátům tato okolnost byla sdělena již na pozvánce, přesto se kamarádův šéf při zaslechnutí svého jména radostně vymrštil ze židle. Cestou na pódium se sice tvářil nadmíru užasle, ale zároveň jako ten, kdo je skromný, leč přesto si uvědomuje, že si cenu zaslouží. Kamarád Pavel byl překvapený neméně. Tušil, že je něco špatně.

Na pódiu již došlo na potřásání rukou, když se z auditoria ozval protest postaršího fyzikáře z úplně jiné školy. Po operaci kyčle mu sice přesun trval delší dobu, ale hlas mu sloužil dobře. Zbytek kongresu strávil Pavlův šéf červený jako ředkvička. Bylo mu jasné, že se hned zítra bude ze všech sboroven ozývat učitelské hihňání, až přítomní kolegům vylíčí, jak musel svému jmenovci vrátit převzatý tubus s diplomem.

Trapas je zkrátka trapas a v důsledcích nezáleží na celosvětových či lokálních rozměrech. O moc líp než ředitel, kterému nejdřív dajli a pak nedajli medaili, se před osmi lety při slavnostním udílení Oscarů nemohli cítit ani tvůrci muzikálu La La Land. Ti už na jevišti děkovně hovořili do mikrofonu, když pořadatelé zjistili katastrofální záměnu obálek a za nejlepší začali honem vyhlašovat film Moonlight. Tam se museli stydět všichni. Od hlavního producenta až po šatnářku.

Možná si také vzpomenete, jak před deseti lety na finálovém večeru Miss Universe nejprve moderátor chybně vyhlásil vítězkou Kolumbijku Ariadnu Gutiérrezovou. Pak ale musel přiznat, že došlo k omylu, a novou Miss Universe správně jmenoval Filipínku Piu Alonzovou Wurtzbachovou. Hrozná situace. Samozřejmě pro tu, jejíž sláva měla jepičí život. Představuji si, že slečnu Gutiérrezovou možná mnohem víc než to, že musí vrátit titul a korunku, děsilo pomyšlení, jak její maminku budou omejvat, až ji navštíví sousedka Fernandézová, vyjádří jí nad dceřiným fiaskem falešný soucit a nabídne, že když má holka teď z ostudy kabát, mohla by jí opatřit místo u nich na poště.

Ale co. Můžeme si říct, že jsou v životě podstatnější věci. A že trapas je jen dílem okamžiku. Jenže co naděláme, když datum spotřeby má věčné!

P.S. A co vy? Zasloužil by si váš trapas titulní stranu některého z bulvárů?