Smí se ke spisovatelce na besedě divák přitulit?

Nároky obecenstva jsou různé. Někdo se chce dobře bavit, někdo ví už dopředu, že bude z průběhu vystoupení otrávený a není-li, pak je otrávený, že jeho předpověď nevyšla. Ale zajímá někoho, jak se cítí vystupující?

Páteční podvečer jsem strávila v ZŠ Nelahozeves na pozvání paní učitelky Kuptíkové, která chtěla dětem ukázat živou knižní autorku a zvolila si k tomu jejich trošku opožděnou Noc s Andersenem. Trému jsem měla velikou. Děti jsou totiž náročné a leckdy i záludné publikum. Mám za sebou nespočet besed s dospělým obecenstvem, které jako součást programu očekává autorské čtení a nikoli to, že budu kokrhat jako Strýček Jedlička, avšak vystoupení před dětmi jsem měla zatím pouze jediné. A co já vím, jestli jejich očekávání není opačné.

Nemohla jsem si dost dobře nevzpomenout na své tehdejší vystoupení v křesle pro hosta pro žáky čtvrtých tříd. Asi 30 dětí sedělo ve třídě na koberci a pan učitel je ponoukal, aby mi kladly otázky. Tak se jedna holčička zeptala, co nejradši čtu, další školačku zajímalo, kdy jsem začala psát, kluk se šmouhou na puse vyzvídal, jestli píšu na počítači a pan učitel začal vypadat, že nemá nervy ze železa, protože všechny tyto informace jsem dětem prozradila v úvodní čtvrthodince. A pak začal třepotat rukou nad hlavou chlapec, který se na koberci spíš tak jako povaloval, učitel ho vyvolal a on se mě zeptal, jestli je pravda, že dřív byla taková chudoba, že nám k Vánocům rodiče vyřezávali hračky ze dřeva? Zatímco já jsem se mohla udusit smíchy, tak pedagog na originálního tazatele rozčileně volal, jestli si opravdu myslí, že paní Ortová prožila dětství za první republiky?

Ale abych se vrátila k prvnímu odstavci. Nakonec jsem strávila letošních nejkrásnějších 90 minut s tak báječnými diváky, jaké bych každému vystupujícímu přála. Byli chytří, milí, slušní, vtipní a hodinu a půl se nikomu nechtělo ani na záchod. Všichni úžasně reagovali, celou dobu mě zasypávali spoustou krásných otázek, a když jsem četla ukázky z mojí knížky aforismů pro děti, upřímně se smáli a některým pasážím tleskali vestoje. Dotazy besedujících dětí nebyly ani trochu nudné či banální. Jeden z dotazů se například týkal toho, zda se chodím dívat do knihkupectví, jestli tam mají moje knížky, a jestli mám radost, když je tam vidím? A jedna z dívek, která měla v průběhu besedy otázek několik, se mě ke konci programu zeptala, jestli neuvažuji o tom, že bych vydala knížku, kde bych psala o tom, jak jsem začínala psát? Sympatické holčičce jsem za otázku poděkovala a odpověděla jsem, že o tom opravdu neuvažuji. "A proč?" opáčila dívenka takřka nevěřícně. "Protože jsem si jistá, že by to nikoho nezajímalo," odvětila jsem popravdě. Ale debatérka se mnou nenechala zviklat a oponovala mi tím, že si nemyslí, že by to nikoho nezajímalo, ona by si o tom například ráda četla, protože se jí moc líbilo, jak jsem jim o tom teď vyprávěla. Ostatní děti se přidaly a dokonce se roztleskaly. Co vám povídat, já jsem těm dětem nakonec přislíbila, že o napsání svého životopisu alespoň budu uvažovat. :-)

Největší překvapení mě čekalo po vystoupení. Děti mi totiž chodily vyjádřit svoje nadšení, hladily mě po ruce a dostalo se mi mnoha ujištění, že někoho tak sympatického už dlouho neviděly. Co vám mám povídat, byla jsem šťastná jako blecha. Na závěr se ke mně při společném focení spontánně přitulil vedle sedící školák a požádal, jestli mě může obejmout, protože jsem prý hrozně fajn. Jak vidno na fotografii, nebyla jsem proti. Jen bych chtěla podotknout, že na besedě s dospělým publikem mi podobná žádost ještě nikdy přednesena nebyla.