Rehabilitace sexem

Pomalý, ale neustávající příliv vzrušení z Evy zaháněl veškerou únavu, až se nakonec samým potěšením prohnula do oblouku. A mě napadlo, že Eva má bederní páteř evidentně v pořádku.

Milí čtenáři, protože jsem optimistka, vzala jsem si na chirurgii do kabelky pravou botu. No, proč by ne, až mi sundají sádru, bude se hodit. Jak já jsem se těšila. Nehodila.
Rentgen se prořekl, že moje zlomenina ještě není zhojená a odsoudil mě k dalším 14 dnům bez chůze. Prý se mám chovat, jako bych pravou nohu vůbec neměla, ať mě ani nenapadne na ni sebeméně došlápnout, jinak bude doléčení v nedohlednu. Dobrá, to zvládnu, hlavně když mě v těch momentálních vedrech sádrová ozdoba konečně přestala svírat. Protože mám, jak tak koukám, dnes v noci v ložnici 32 °C, vadilo by mi, i kdyby mě chtěl svírat George Clooney.

Po měsíční jednotvárnosti však přece jen nastává drobná změna. Budu každý den cestovat do 15 km vzdálené nemocnice na rehabilitaci. Hodlají mi tam urychlovat hojení zlomené kosti svícením léčivé lampy. Tak konečně nějaká bezbolestná procedura. To by se mi mohlo líbit. Dvacet minut svícení na nohu, dvacet na zhmožděnou ruku. Vezmu si s sebou rozečtenou detektivku a bude mi tam fajn.

A tak jsem se včera ráno poprvé ocitla v suterénní části nemocnice, kde se rehabilitační oddělení nachází. Sesterna byla otevřena dokořán, tak jsem se na svém invalidním vozíku zařadila za pět pacientů, kteří sestře hlásili jména a ona je instruovala, kterým směrem mají pokračovat. Třeba hned první pán byl vyslán do zelené místnosti, další do žluté… Tak to jsem ocenila. Než by personál pacientům pracně vysvětloval, že se mají přesunout do dvě á lomeno 4, pošle je do barvy. Každá z léčebných místností je vymalována jinou. Ve fialové jsou magnety a lampa, ve žluté ultrazvuk, v zelené vířivka…

„Ortová,“ nahlásila jsem své jméno. Sestřina ruka dvě vteřiny rejdila nad formulářem a pak strnula. „Aha, vy jste tu spolu,“ řekla, zadívala se mým směrem a já jsem se ohlédla. Za mnou však nikdo nestál. Jen kousek vlevo nějaká paní cosi vyhrabávala ze dna kabelky. „Jste tu spolu?“ zeptala se sestřička tentokrát důrazněji a oči střídavě zabodávala do mě a do kabelkové paní. Nevím, z čeho pramení její podezření, ale potěšilo mě, že tu může být i veselo, tak jsem namítla, že paní vidím poprvé v životě a spolu tu rozhodně nejsme. „Ale Ortová jste?“ ujišťovala se sestra. Kabelková paní se rozesmála, napřáhla ke mně pravici a řekla: „Těší mě, já jsem Ortová.“ V tu chvíli jsme se už smály všechny tři, vlastně čtyři, protože pán, co se zařadil za mě, volal: „No to se povedlo, taková shoda, a přitom to není žádné profláknuté příjmení jako Nováková, Dvořáková nebo tak, že jo?“

Pak už šlo všechno jako na drátkách. Byla jsem odvelena do fialové místnosti. Pod oknem registruji dvě lůžka. Na jednom léčí magnety nějakému pánovi koleno, na druhém dalšímu bederní páteř. Já jsem si s křeslem zajela k protější stěně a hojivá lampa mi začala blikat nad nohou. Aby mi neutekla ani jedna klidná vteřinka, honem jsem vybalila brýle a detektivku. Oba pánové, kteří mi před chvílí jen tlumeně, až neochotně, odpověděli na pozdrav, se na mě udiveně zadívali, jako kdybych začala opracovávat pazourek. Buď už dlouho neviděli knihu nebo čtenářku. Nechávám oba jejich vlastním úvahám a pomáhám policistce Evě luštit vraždu snoubenců. Každý z nich byl zabit na jiném místě v rozmezí pár hodin. Dva naprosto bezúhonní lidé, kteří měli těsně před svatbou. Pravdou je, že mě z napínavého vyšetřování občas vyruší zasténání pána na levém kavalci, když se pokouší si trochu zpříjemnit polohu ležmo a drobné zafunění pána vpravo, který se zřejmě brání usínání.

Ale jinak je tu tichý klid a policistka Eva se po službě vrací domů. Jak už to bývá, následuje přivítání s manželem, večeře, sprcha. A zatímco mi myslí kolotá typ na vraha, detektivka na chvíli odbočuje jiným směr a já kulím oči na následující text: Otočila se k němu, objala ho a její ústa hledala jeho. Pomalý, ale neustávající příliv vzrušení z ní zaháněl veškerou únavu, až se nakonec samým potěšením prohnula do oblouku. V tom do erotické pasáže hlasitě zafuněl usínající pacient a mě napadlo, že Eva má bederní páteř evidentně v pořádku. „V mysli všechno ztichlo, krev se jí začala vařit. Když do ní vnikl, bylo to jako spalující záblesk.“ Pán vlevo táhle zasténal, a já jsem detektivku Smrtící zrození rychle zavřela. Bože, netušila jsem, že četba knihy může vyvolávat zpětnou reakci i u těch, kdo její text vůbec neznají.

„Houšková,“ vnímám, jak další pacientka hlásí příjmení. „Koleno?“ ujišťuje se zdravotní sestra a odkazuje paní do příslušné místnosti. „Palec,“ slyším vzápětí oznámení jiné pacientky. „Co palec? Palec mě nezajímá, mně hlaste vaše jméno!“ říká sestra přísně, ale za dvě vteřiny se rozesměje. A já taky, protože moji dva společníci právě zjistili, že jim už časové zařízení dávno odpípalo konec magnetoterapie, oni ho přeslechli a povalují se tu už hodnou chvíli zbytečně.

A já v tu chvíli vím, že se na dalších pět rehabilitačních návštěv budu těšit. A víte co? Knížku si sem zítra vezmu zase tu samou.