Paní Zdeňko, napsala jste to opravdu nádherně!👍👏

Trefila jste se přímo do černého, nadto ještě umělecky, jemně a s velkým nadhledem.

K závěru Vašeho článku:

Mně je až smutno z toho - hlavně pak v posledních cca 10 - 12 letech - , jak se mnozí lidé, ne-li většina, stále vrtají v minulosti , která - jak správně píšete - je neustále dle aktuálních potřeb překrucována, a to ať už historiky, nebo jinými tzv. zasvěcenými lidmi. Přitom - a to je na tom ze všeho nejhorší - tito lidé v podstatě nežijí tady a teď, svůj život, ale jsou zaseklí kdesi v minulosti, kterou, ať je jakákoli, změnit prostě nikdo z nás nemůže. To všechno s sebou logicky nese své nelichotivé důsledky, které v přímém přenosu denně vidíme, netřeba to podrobněji rozebírat...

Tristní je, že ono slovní spojení " žít tady a teď " mnoha lidem vůbec nic neříká, což je mimochodem potvrzením výše napsaného.

Děkuji za tento článek a přeji Vám krásný zbytek dne.

Doplnění:

Pro mne byla krásným obdobím 60. léta, kdy jsem byl žákem ZDŠ. Celou tu dobu si pamatuji jako velice pozitivní, přátelskou a šťastnou, kdy jsme si všichni byli tak nějak blízcí (nejen tedy děti). A pak ještě následná léta, kdy jsem byl studentem gymnázia. Přestože už začala normalizace, tak její hrůzy se v plné síle projevily teprve až kolem roku 1974 a pokračovaly až do roku cca 1981, kdy se začalo přece jen tak trochu uvolňovat. Doba mých VŠ studií ve 2. pol. 70 let se už nesla ve znamení tuhé normalizace.

Počátek 90. let byl znovu euforický, plný nadějí na opravdovou změnu k lepšímu. Z dnešního pohledu šlo však o naivní představy, neboť období skutečně pociťované svobody většiny z nás po pár letech bohužel skončilo. K. Kryl to tušil už krátce po roce 1990...

Odpověď je jednoduchá:

Sejdou se tři přátelé v kavárně a jeden náhle říká: „Já bych chtěl žít za padesát let - to bude už stoprocentní automatizace, AI mi splní, co budu chtít, žádné starosti.“

Druhý se zamyslí a pak praví: „A to já bych se chtěl přesunout o sto padesát let nazpět. Klid, fiakr, pohoda, majetek majetkem, jistota jistotou...“

Třetí mlčí a když se ho přátelé zeptají, prohlásí: „Víte, já bych rád žil nyní, ale copak to jde?“

Děkuji za skvělý vtip!!!

Ke cti nám slouží, že se snažíme žít co nejlépe nyní, tipuji, že my dva určitě!

Krásný blog 👍 Já bych chtěl zažít první let na Měsíc a dobývání vesmíru vůbec. Neil Armstrong, Jim Lovell (mj. se narodil ve stejný den jako já a měl snad i české předky), ale i předtím Gagarin. Musela to být neskutečná euforie a moc rád bych s nimi pokecal.

Neklesejte na mysli - za pár měsíců či let už vám to Anča Itoška umožní.

Ošidnost Vašich úvah spočívá v tom, že každý dnešní člověk si kdekoli, v kterékoli době vybere jen ten jeden dílek, který se mu na té které době líbí. Mnohdy je to navíc jen mýtus. Věřte, že pokud by to bylo možné a ona přání by se mohla alespoň na čas splnit, každý včetně Vás by se velice rychle vracel do doby, do které patří. Podobně dochází k mylnému výkladu historické doby v minulosti historiky, kteří tu minulost hodnotí prizmatem dnešního způsobu myšlení, z hlediska dnešních znalostí, atp.

Ano, s tím s Vámi zcela souhlasím. Proto také píši, že bych si s chutí z minulosti vymlsala jen takové okamžiky, které mi imponují, ale věřte, že pak šup zpátky.

Co třeba La Belle Époque u nás, tak jak to popisuje Ignát Herrmann v knize „Vdavky Nanynky Kulichovy a co se kolem nich sběhlo“. Relativní klid a mír v celé Evropě. Ohledně druhé otázky, neznám krejčího, který by přešil bandu hulvátů na distingované shromáždění.

Vašek

Ó, to jste mi krásně připomněl, děkuji!

A ano, neznám ani takovou švadlenu.

Pěkný den, Vašku!

Také jsem milovala Napoleona. Nešlo o malého muže, ale o velký omyl v přepočtech – a ještě větší chuť udělat z něj terč posměchu. Na svou dobu měl úplně normální výšku. Francouzská stopa byla delší než anglická, jenže to se už nikomu nehodilo vysvětlovat. A tak máme další ukázku toho, jak nám dějiny dokážou lhát. Přesně tak, jak to říkáš, Zdeni. A šedesátky neměly chybu, ty by měly zůstat navždy.

Ivanko, moc Ti za ta slova děkuji, jsem z nich nadšená!!!

Otec Kondelík a ženich Vejvara, to byla doba!

Knížka se mi dostala "pod kůži" už někdy v 10 letech, kdy byla odeslána z podnikové knihovny v Praze k nám do hor, do rekreačního střediska onoho podniku. Rodiče zde správcovali.

Marně jsem pak toužil několik let po pokračování, než konečně v tehdejší uvolnění době vyšlo... Četl jsem je neméně náruživě než Foglarovky.

A když už jsem pak po vysoké škole žil v Praze, jako jedno z prvních gramofonových LP jsem si opatřil "Českou besedu".

Odpověď na Vaši otázku bych věděl, ale bylo by to asi jednak podbízivé a jednak neskromné.

Martine, ta knížka mi taky dělala radost a dnes bych navíc ráda uvítala pana Kondelíka osobně, potřebuji vymalovat .

A ráda bych se od nich nechala pozvat na nedělní kávu.

Zdeni, výborný úvaha. Lidé v budoucnosti budou o nás vědět moc málo, protože po nás bude nějaký čas pusto a oni už budou žít v nové, klidnější civilizaci. A to málo, co o nás budou vědět, nebude lichotivé. Dopustili jsme totiž to, že doba se zahušťuje stále více a více, až to jednou praskne. Jako když příliš nafoukneš balónek. A u kterého historického okamžiku bych chtěla být? No, nemusím moc dozadu. Stačí několik desítek let, kdy ještě nebyla ta šílená digitalizace všeho včetně vztahů a kdy, jak píšeš, se točily nejlepší filmy a hrály nejhezčí písně...

Jarmilko, zvu Tě na koncert Boba Dylana a dáme si tam spolu kafčo, bude nám tam fajn!

No jasně, že existuje, Zdeni. Takových je mnoho! Ovšem spíš jen coby netůčastněný pozorovatel a ne nafurt!

Ano, přesně tak. Jak píšu, jen si vymlsat v různých obdobích to, co si myslíme, že by se nám zamlouvalo, a pak šup zpět.

Každá doba má svoje výdobytky, dnes třeba chůze pozpátku - malý velký muž by nebyl překvapen.

A to je právě zásadní rozdíl mezi mnou a malým velkým mužem, protože já dnes z překvapení kolikrát vůbec nevyjdu .