Přibývá mladých žen, které odmítají rodit děti

„Nechci mít děti, devět měsíců mi bude zle, nasadím svůj život, zničím si tělo, zdraví i kariéru a pak přijde chlap, který si své odbyl sexuálním stykem a bude chtít dítě do střídavé péče, protože na něj prý máme stejné právo.“

Za knihovnicí občas přicházejí čtenáři nejen s požadavky na výběr pěkné knihy, ale i s osobním problémem, se zdravotním neduhem či se společenským názorem, a chtějí to s vámi prostě jen tak probrat. Máloco mě zaskočí, ale názor dvacetileté studentky na mateřství současných žen mi nedá spát. Mezi mladými ženami prý bují přesvědčení, že ony děti mít nebudou. Doba přeje úspěšným jedincům a to prý matky tedy opravdu nejsou.

„Nechci mít děti, říkala čtenářka přesvědčivě, „devět měsíců mi bude zle, zničím si tělo, zdraví i kariéru a pak přijde chlap, který si své odbyl sexuálním stykem a bude chtít dítě do střídavé péče, protože na něj prý máme stejné právo.“ Jako názorný příklad použila čerstvou životní zkušenost své starší sestry Martiny.

Martině bylo většinu těhotenství mizerně. Rozhodně si ho nijak neužívala. Prvních pět měsíců zvracela nejmíň 5x denně, dvakrát s tím ležela na kapačkách. Přidala se těhotenská cukrovka a problém se štítnou žlázou. Nebylo moc na výběr, co k jídlu by si mohla dát. Jak miminko rostlo a místa v břiše ubývalo, přidala se plynatost. Bylo to utrpení zdravotní i společenské. Všechen plyn se snažil uniknout buď jedním, nebo druhým koncem. A nadýmání bylo naprosto fuk, že se Martina stravuje vyloženě zdravě. Docházelo pro ni k tak ponižujícím situacím, že se ve finále bála kamkoli chodit.

Dalším nedůstojným problémem bylo učurávání. Jak hormony přirozeně uvolňovaly pánevní svaly pro usnadnění porodu, bála se Martina zasmát či kýchnout. A ve třetím trimestru začalo miminko močový měchýř doslova utlačovat. Na WC mířila snad každých deset minut. V té chvíli jí kolegové v zaměstnání už dávali najevo, že otěhotnět nebyl zrovna nejlepší nápad. Od druhého trimestru se přidaly bolesti v kříži. Rady, aby se vědomě snažila tlačit pánev dopředu, aby se co nejvíc vyrovnalo prohnutí v bedrech, sice sem tam fungovaly, ale tento postoj jí taky společensky na půvabu nepřidal.

O křečových žilách si doteď Martina myslela, že jsou údělem penzistek se špatným životním stylem. A teď je měla ona. Vytrpěla si s nimi své. Stejně tak jako s pocitem brnění a mravenčení v nohách a rukách. Nejvíc v noci. Příčinou prý bylo nadměrné zadržování vody v těle, otoky a následné tlaky na některý z nervů. Prý to jsou běžné potíže těhulek, ale čert aby to vydržel.

A jako bonus z kategorie největších nepříjemností se dostavily hemoroidy. Byla to bolest k zbláznění. A jak se potíže s každým týdnem stále víc kumulovaly, tak ta jejich souhra Martinu deptala i psychicky. A jako by to nestačilo, tak v nějaké rozhlasové debatě vyslechla informaci, že i když je současná úmrtnost rodiček velice nízká, tak zcela nezmizela. Ačkoli má naše země jedny z nejlepších výsledků, tak přesto – statisticky řečeno - na sto tisíc porodů zemře 9 až 10 maminek. Možná je smrt rodičky odjakživa daní ženy za nový život. I když si nastávající maminka tyto informace nechce připouštět k tělu, přesto ji těsně před porodem nijak zvlášť nepotěší ani pomyšlení, že dnes už úmrtnost rodiček není 50 na 50.

„A porod? O tom se mi ani nechce mluvit.,“ povzdychla si studentka. „Řeknu jen, že Martina rodila ve velkých bolestech dva dny a byla pak hodně potrhaná. Když jsem jí byla druhý den navštívit, zhrozila jsem se jí, jak vyčerpaně a bolavě vypadala. Musela jsem se jít vybrečet na záchod. Teď je neteři Alence 15 měsíců, sestřin partner ji chce do střídavé péče, a na pracovišti jí už bylo naznačeno, jestli si po návratu z mateřské nechce najít něco jiného, protože matka od malého dítěte bude pro kolektiv přítěží.“

Slečna o tom hovořila jako o velké křivdě, tak jsem jí chviličku opatrně vyprávěla o právu obou rodičů na dítě, o tom, že i když muž odešel za jinou ženou, tak to neznamená, že nebude milujícím tatínkem. Ale slečna trvala na svém. Ten, kdo dítě odnosil ve svém těle s nasazením svého života i zdraví, je matka. Prý si nevšimla, že by se při čekání na potomka musel muž čehokoli vzdát. Ani práce, ani koníčků. Pokud není čuně, tak nikde samovolně neříhá a nepšouká, neotékají mu nohy, neudělají se mu hemoroidy jak angrešty, neztratí nic na svém půvabu ani vzezření, nenaskáče mu děsná vyrážka, nemá žádné bolesti a nepřenese si zdravotní komplikace do doby po narození dítěte. Nemá pak vytahaná a bolavá prsa, na břiše strije, na nohou křečáky, prořídlé vlasy, blbý krevní obraz, a v práci na něj nikdo nekouká přes prsty proto, že se stal rodičem. Tak jaképak právo obou rodičů na dítě?

„Nejsem jediná, kdo si to takhle uvědomuje. Dost teď o tom s holkama mluvíme a fakt málokterá chce porodit dítě. Nedivte se mi, paní knihovnice. Sestře po porodu vyskočily amylázy a musí držet dietu na slinivku. Už vidím, jak letos bude sedět pod stromečkem sama, místo smaženýho kapra ukusovat něco dietního, mazat si křečové žíly a vzpomínat, jak se má asi Alenka u svého fešného a zdravého tatínka. Tak tohle já nechci.“

Čtenářka přijde za měsíc vrátit vypůjčenou literaturu a mám pocit, že na toto téma ještě přijde řeč. Chystám si argumenty o požehnání, které ženě mateřství přináší, o naplnění života, o pomíjivosti kariérního vzestupu. Ale co když mi nedá zapravdu? Co když chce slyšet něco jiného?

Pokud máte na srdci cokoli rozumného, co byste k tématu chtěli podotknout, napište to do diskuze. Slibuji, že to dám té dívce, která nechce mít děti, přečíst.