Přechod na letní čas stál starou paní málem život

Čas hraje v našem životě důležitou roli. Je statisticky doloženo, že nejčastější dotazy nejsou: KDO S KÝM?, ale KDY? a V KOLIK? Jenže lidstvo to vždycky tak nějak zašmodrchá. Jako třeba s přechodem na letní čas.

Největší starostí paní Vláškové je, aby si ve správnou dobu, správným směrem, správně nařídila všechny hodiny na letní čas. Paní Vlášková je teta mojí kamarádky. Bydlí sama v malém přízemním domku, a protože už jí zdravíčko zdaleka neslouží tak, jak by mělo, chodí k ní každé ráno neteř (bydlí ve stejné vesnici ve vedlejší ulici), aby zkontrolovala, zda je teta v pořádku a jestli něco nepotřebuje.

Paní Vláškové je 87 let, žije skromným, nenápadným životem a hned po televizních zprávách pravidelně uléhá ke spánku. Proto si nikdo neumíme vysvětlit její partyzánské počínání při loňském přechodu na letní čas.

Tetička tehdy zcela nesmyslně číhala přesně na druhou hodinu ranní, aby posunula ručičky všech časoměrů v domácnosti. Marně kamarádka už celý týden dopředu pro jistotu plýtvala osvětou, že to může teta udělat již večer nebo druhý den ráno, aniž by ohrozila celostátně hladký průběh celé akce. Stará paní zkrátka umíněně u televize klimbala nejdřív u nějaké drsné vraždy a pak u nemravného filmu, a zapsala si do kalendáře telefonní číslo erotické služby v domnění, že jde o vědomostní soutěž se zajímavými cenami.

Úderem druhé hodiny obešla všechny ciferníky, posunula ručičky o hodinu napřed a vše by dobře dopadlo, kdyby si nepřistavila židli, aby symbolicky nařídila již léta porouchané pendlovky. Jak později líčila, zatočila se jí ve výšce špekulička. Chvíli zdatně balancovala a švihala nohama tak udatně, že by jí to záviděl i Vlastimil Harapes v činné službě, ale skončila v kotrmelcích za ledničkou. Když ji ráno kamarádka navštívila, málem to s ní seklo. Teta byla samá modřina, ale na pohotovost odmítla odjet, protože prý jí stejně nic není a chce odvézt až v pondělí k našemu praktickému lékaři. Tomu jedinému důvěřuje.

Nedivím se jí. Máme totiž báječného doktora. Slouží u nás už pár desetiletí, je to skvělý diagnostik a originálně svérázný člověk. My pacienti ho milujeme a nedáme na něj dopustit. Hlavně pro staré lidi má pochopení a jedná s nimi moc hezky. A tak druhý den ráno kamarádka tetu naložila do auta a vezla ji k nám na středisko. Do ordinace vešly spolu. Pan doktor měl hlavu zrovna skloněnou nad nějakým chorobopisem. Pak ji zvedl, zakotvil pohledem na stařenčině pestrobarevně pošramoceném obličeji, vykulil oči a zařval: „Tak tomu teda říkám rozbitá držka!“

Když pak teta vyšla do čekárny se spoustou receptů a ovázanou rukou, měla na tváři kromě modřin i šťastný úsměv. „Tak teď vidíš,“ řekla vítězně mojí kamarádce, „proč jsem chtěla k našemu doktorovi. Tohle by mi na pohotovosti určitě neřekli.“

Tak vidíte, všechno chce svůj čas. Jen letní čas chce nás a někoho opravdu dostane.