Poděkování není pro každého

Jsou různé způsoby, jak někomu poděkovat, dát mu najevo, že je vám milý, že ho rádi vidíte a už teď se těšíte na příště.

Neřekla bych, že mě coby knihovnici po jednatřiceti letech služby ještě něco překvapí, ale tento týden se to stalo. Obsloužila jsem bratrskou dvojici malých čtenářů, jako vždy jsem jim na závěr nabídla bonbonek z mého papírového pohostinného domečku, jak té malé boudičce plné sladkostí říkám, kluci si pečlivě vybírali, kterou barvu papírového obalu zvolí, poděkovali a odcházeli k opodál čekající mamince. Pak se malý Adámek rychle vrátil k mému stolku, dělilo nás od sebe plexisklo se spodním otvorem (cca 20x30 cm) na podávání knih, chlapeček se vypnul na špičky, do otvoru strkal ručičku, a jemně s ní pokyvoval mým směrem. Vteřinu jsem se domnívala, že chce, abych vyhodila do koše sloupnutý papírek, to děti občas dělají, když si nevšimnou koše ve tvaru žáby, pak mě napadlo, že mu bonbon chutná a dal by si ještě jeden, ale maminka mě od dveří instruovala, že mi její syn zřejmě naznačuje, že se mám předklonit. Aha, asi mi chce něco pošeptat, ale to většinou dělají starší děti, když se chtějí nenápadně zeptat, kde najdou regálek s knihou o sexu pro dospívající, jenže tento čtyřletý drobek bude mít určitě ještě zcela nevinné zájmy.

A pak přišlo to moje velké překvapení a neskonalá radost. Sklonila jsem totiž hlavu, Adámek se opět vypnul na špičky, natáhl ručičku a… pohladil mě dvakrát po ofině. Teprve pak spokojeně odcházel. Na mou duši, jsem už dlouho necítila takový příval štěstí. Adámek si mě prostě chtěl jenom pohladit. Přísahám, že krásnější odměnu jsem v knihovně ještě nikdy nedostala. Možná se vám teď vybavil známý výrok z filmových Pelíšků: „a přitom taková blbost“. Ale já prostě vím, že Adámkovo pohlazení se mnou už zůstane napořád. Jsem si jistá, že až mi bude třeba teskno, vzpomenu si na ten okamžik a bude mi líp. Protože přesně tohle, ty droboučké příhody dovedou.

Ale jak píšu na začátku, tento způsob poděkování není pro každého. Je to sice krásné, přátelské gesto, ale uznejte sami, co je dobré pro knihovnici, nemusí být vhodné pro policistu, pro pracovnici daňového úřadu, pro vašeho ortopeda, pro taxikáře, ani pro vašeho šéfa. Prostě si najděte nějakou hodnou knihovnici, vypůjčte si pěknou knihu a zkuste si ji pohladit. Aha, ptáte se, jestli pohladit knihovnici nebo tu knihu? No, to je přece jen vaší volbou.