Pochopte moje nadšení

Vzpomínáte si na nějaké místo, odkud se vám za žádnou cenu nechtělo odejít domů a chtěli jste zůstat?

Věřte, že není nad to, když do knihovny přijde maminka s malým dítětem a tomu se u nás tak líbí, že se mu vůbec nechce odejít domů. Tento pátek jsem ten skvělý okamžik opět zažila.

Pochopte moje nadšení, protože vidět plakat žáka osmé třídy kvůli tomu, že se mu nechce z knihovny odejít, to jako knihovnice zažiji opravdu málokdy, stane se i to, že puberťák stojí na chodbě, odmítá jít dál, vyšle za sebe do půjčovny maminku a ona mu chodí povinnou četbu ukazovat mezi dveřmi, aby si vybral. Ale předškoláčkové mi to občas bohatě vynahrazují.

A tak Ti, Betynko, děkuji, že jsi byla u nás v knihovně tak spokojená a dokonce jsi mi v pohádkové místnosti nechala překvapení, které jsem objevila, až když jste s maminkou odešly. Jak vidíte, Betynka mi v půjčovně udělala vlastní přestavbu interiéru. Přestěhovala červené taburetky od stolečků ke knižním regálům a posadila na ně opičku a hrošíka z hracího koutku, zřejmě aby si alespoň oni užili těch pěkných knížek, když ona už musí jít domů obědvat.

Mám prostě báječné povolání, protože děti a knížky... co může být lepšího?

A já bych se vás na závěr chtěla zeptat, jestli si vzpomínáte na nějaké místo, odkud se vám teď v dospělosti tak nechtělo odejít, že vám to až vehnalo slzy do očí? Moc se těším, jestli mi to prozradíte.