Po kolika kilometrech přestanete vypadat jako hlupáci vy?

Věděli jste, že člověk v dávných dobách ušel denně v průměru 19 kilometrů? A že pro správnou činnost paměti je nezbytný pohyb?

Nedávno jsem viděla napínavý film. Jeden z hrdinů se v opelichaném prostředí bývalého skladu připletl do situace, která v žádném případě nevinně nevypadala a viděl něco, co v zájmu své okamžité i budoucí bezpečnosti v žádném případě vidět neměl. Alespoň padouch, co mu mával u ucha pistolí, o tom byl stoprocentně přesvědčený. Zřejmě právě proto neskrblil výhrůžkami a na nebožáka naléhal: „Okamžitě zapomeň na to, co jsi tu viděl!“ A filmový hrdina se tvářil plačtivě, aby divák pochopil, jakou trýzní teď prochází, protože nepatřil mezi ty, kdo si musí dělat na kapesníku uzel, takže na něco zapomenout, se mu jevilo jako nesplnitelný úkol.

A jak to dopadlo? To víte, když jde o život, musí skrupule stranou. Hrdina sice požadované slíbil, ale asi tak ochotně jako by pitomec sliboval, že odpromuje. Zločinec měl smůlu, když narazil na takto talentovaného přihlížejícího. Pokud bych se na místě jeho lumpárny ocitla v nevhodný okamžik já, měl by po starosti. Ani nejtalentovanější vyšetřovatel by mě nepřinutil kápnout božskou. Ne snad proto, že bych se nechala lotrem zastrašit a policii se zdráhala vypomoci. Já bych si to prostě nepamatovala jen tak.

Ovšem v civilním životě jde o vlastnost na obtíž. Vědoma si své nedostatečnosti, rozhodla jsem se navštěvovat kurzy trénování paměti. Během pár lekcí jsem zvládla paměťové metody formou asociace, metodu Loci, metodu pomocí příběhu i metodu kategorizace.

Jak jsem již zmínila, člověk v dávných dobách ušel denně v průměru 19 kilometrů. Byla jsem poučena, že pro správnou činnost paměti je pohyb nezbytný, jelikož mozek se nám jako živočišnému druhu homo sapiens nevyvíjel na židli s mobilem v ruce, ale za pochodu. V rámci tělesného i mozkového joggingu jsem tedy šla ke známým na oslavu hostitelových padesátin šest kilometrů pěšky. Ještě před gratulací mi bylo představeno několik členů širší rodiny, které jsem do té doby neznala a nadchlo mě, že hodiny trénování paměti nepřicházejí nazmar. Můj okysličený mozek si jména všech jedenácti příbuzných bez problémů zapamatoval, a ještě za půl druhé hodiny po vzájemném představení jsem všechny přítomné sestřenice a strýce oslovovala správně.

Pak mi však nabídla jednohubky čiperná teta, jejíž jméno mi na mysli ne a ne vytanout. Mozek prováděl veletoče zbytečně. Nic! Prázdno! Debakl. Klesla jsem na duchu. A oslavenec, kterému jsem pošeptala, že si nevzpomínám na jméno té tety v květovaných šatech, si zaťukal na čelo a zabručel: „To ani nemůžeš. Tu neznáš. Přišla sem teprve před pěti minutama z odpolední šichty.“

Přiznávám, těším se na další hodinu tréninku, lektorka nám prozradí, jak si zapamatovat nákupní seznam o padesáti položkách. Moc se na to těším, ale možná na závěr lektorku požádám, že by mi stačila instruktáž, jak si zapamatovat, kam jsem si uložila papírek, na který jsem si nákupní seznam o padesáti položkách napsala.

P.S. A taky budu muset přidat dalších pár kroků denní dávky chůze. Asi takhle… tuším, že ani po 19 kilometrech denně ze mě něco jako Bill Gates nebude, ale skleróza se toho pohybu lekne a třeba přestanu vypadat jako pitomec ve chvílích, kdy si na něco zaboha nemůžu vzpomenout.

Kresba: pixabay.com