Olympijské makronky 3 – Gymnastický teror

Taky jste si všimli, že gymnastky jsou ženy, které mají místo páteře pružnou gumovou hadici, asi takovou, s jakou zaléváte v létě zahrádku?

No musí to tak nějak být, jinak nechápu, jak ta děvčata můžou dělat takové psí kusy. Celá zpocená sleduji olympijskou gymnastiku a ty holčiny dělají Cukaharu schylmo, jeden a půl salta skrčeně, Kovacs salta, Tkačevy s obraty a roznožkou, jeden a půl salta s dvojným obratem a půl salta skrčmo. Uff, jenom na to koukám z křesla, a přesto mám divný pocit, že holky jsou v pořádku, ale já mám páteř na maděru.

Na gymnastické náčiní mám totiž jen ty nejhorší vzpomínky. Úplně jasně si vybavuji hodinu tělocviku. My děvčata jsme tehdy měly hrát na školním hřišti vybíjenou, ale mizerné počasí nás zahnalo do tělocvičny. Jako rezervní program učitel zvolil cvičení na bradlech o nestejné výši žerdi. O tělocvičnu jsme se musely podělit s kluky, kteří do té doby otráveně balancovali na kladině. Staly jsme se pro ně vítaným zpestřením.

Orosila jsem se hrůzou. To víte, v osmé třídě už dívka těžce nese pomyšlení na to, jak bude na spolužáky nemotorně vysazovat hýždě v univerzálně modrých trenýrkách a za jejich hurónského smíchu padat z bradel jako zralá švestka.

Jako první šla na řadu Myslivečková. Té to šlo. Mistrně se vzpírala na rukou, přetáčela se hlavou dolů až bradou šimrala spodní bradlo, švihala nohama předpisově propnutýma až po špičky prstů a zadaný cvik dokončila perfektně zvládnutým výmykem a seskokem do stoje spatného.

Jéžišikriste, to nezvládnu. Kráčela jsem jako na porážku a v hlavě mi zurčela myšlenka: kdyby tu teď byl pingpongový stůl, to bych vám ukázala, jak se za ním umím ohánět, ale tohle bude můj konec, kdyby aspoň ty kluci tak nečuměli. Vzepřít se na rukou jsem zvládla, ale to bylo všechno. Ustrnula jsem ve zvláštním tělocvičném úkonu tak dlouho, až učiteli došlo, že další akce bez jeho zásahu nejsem schopná.

V klučičím rohu to podezřele ztichlo. Tělocvikář mi nadnášel tělo k vyššímu madlu a přitom vydával hlasité pokyny, jak mám spolupracovat. Snaživě jsem sebou zazmítala, vzepjala jsem se do výšky, zarotovala a obě ruce naráz opustily bradlo. To byla chyba. Neskončila jsem však v kotrmelcích na žíněnce, ale nečekaně jsem se usadila učiteli za krkem. To pedagoga zaskočilo a kousek popoběhl. Sklidili jsme aplaus. Jízdu na koni spolužáci nečekali.

Ještě musím doplnit, že po mně šla na řadu osmdesátikilová Vlasta Kazdová, která při pokusu o první výskok učitele skolila nakopnutím pravé nohy, chvíli nad ním bezradně postála a šla si s rozpačitým hihňáním sednout pod ribstoly. Abych pravdu řekla, blažilo mě, že jsem v hanbě nezůstala sama. A na Vlastinu obranu musím dodat, že sice neuměla kmitat na bradlech, ale dařilo se jí ve zpěvu národních písní a ve sběru léčivých rostlin.

O skvělé americké gymnastce Simone Bilesové jsem se během olympiády dozvěděla, že pro každé nářadí vymyslela vlastní prvek. Teď v Paříži přidala nový nároční kousek právě na bradlech a všichni ji za to obdivují.

Cha, to mě by museli glorifikovat. Co nářadí, to můj vlastní gymnastický prvek, který přede mnou nikdo jiný neudělal. Jsem fakt zvědavá, jestli by Bilesová zvládla zakončit cvičení na bradlech saltem a usazením za krkem trenéra. No měla jsem se té gymnastice víc věnovat, za tento prvek by mi teď visela na krku medaile a Bilesová by mi záviděla.

foto: pixabay.com, koláž: já