Očkovací centrum jako přesvědčivý důvod, proč mít děti

Kolik je na světě lásky, nezjistíme při čtení milostných románů, ale při sčítání lidu… a v očkovacím centru.

Před patnácti lety jsem napsala aforismus: Kolik je na světě lásky, nezjistíme při čtení milostných románů, ale při sčítání lidu. A myslela jsem si, že pro zasmání je v něm slov tak akorát. Letos jsem k původnímu textu jen pro tento blog dopsala: a v očkovacím centru. A mám pro to pádný důvod. Jsem totiž očitým svědkem zvláštního jevu.

Asi tak… ve slánském očkovacím centru jsem letos byla z důvodu očkování proti covidu celkem 6x. Čtyřikrát jako doprovod rodičů, dvakrát jsem si pro žihadlo zaskočila já sama. A pokaždé, přísahám, že skutečně pokaždé, jsem byla spokojeným svědkem mnoha nenápadných a neokázalých projevů jednoho ze základních lidských citů. Řeč je samozřejmě o lásce. Ani nestydové ze čtenářských řad si doufám nemyslí, že jsem šmírovala, jestli se tam v očkovacích kabinkách neděje za zataženým závěsem něco nepřístojného. Jednak nemám nic podobného v povaze, a potom… kabinky byly otevřené.

Prvně jsem do očkovacího centra zavítala 22. února. Doprovázela jsem svého 87letého tatínka a náhoda tomu chtěla, že přesně ten den nové očkovací centrum ve Slaném zahajovalo provoz. Doma jsem vtipkovala, aby se připravil, že při takové příležitosti není vyloučené, že ho třeba bude snímat televizní kamera a fotit novináři. Tatínek se tomu od srdce zasmál a dával mi různými posunky najevo, co si myslí o tom, že mě takové hlouposti napadají. A pak byl na místě samém nejen několikrát focený, ale i rozhovor televizním reportérům poskytl.

A hned při této první návštěvě i při dalších pěti jsem se v těch místech cítila prostě báječně. No fakt. V životě by mě nenapadlo, že tato slova někdy použiji v souvislosti s injekční stříkačkou a spoustou nemocničního personálu. Každý z těch, kdo měli hladký průběh akce na starosti, se totiž k příchozím choval naprosto skvěle. Všichni byli velmi ochotní, vstřícní a ke všem se chovali slušně a mile bez ohledu na to, jestli si pro aplikaci vakcíny přišla vzhledná paní učitelka ve slušivě krátké skládané sukni nebo starý, věkem předkloněný pán, který se ztěžka opíral o francouzské hole. Vše probíhalo vyloženě hladce. Kdo si nebyl jistý, zda zvládne vyplnit vyfasovaný dotazník, ihned mu přispěchal někdo z personálu na pomoc. Jakmile jste opouštěli jedno stanoviště, hned se o vás postaral další člen personálu, který vás navedl ke stanovišti dalšímu. Každému bylo vždy opravdu trpělivě bez sebemenších známek nervozity vše vysvětleno, každý dotaz byl zodpovězen, nikdo z těch, kdo měli pohybové potíže, se nemusel strachovat, že mu nebude pomoženo.

Po aplikaci vakcíny následovalo čtvrthodinové posečkání, pak ještě jedna zastávka u posledního stanoviště a odchod domů. A právě v době té čekací čtvrthodiny, kdy byl čas na rozhlížení se kolem sebe, jsem zaznamenala něco, co mě doslova napěchovalo radostí, že zdaleka ne vše, co se tak nějak všeobecně mezi lidmi děje, nás musí vést k depresi. Hlavně v první vakcinační fázi, kdy většina očkovaných patřila mezi nejstarší generaci, jsem viděla, jak své rodiče doprovázejí jejich 50-60leté děti. Všimla jsem si, s jakou láskou o ně pečovali, jak jim byli při každém úkonu nápomocni, jak krásně s rodiči hovořili, občas i nějaký vtípek a smích bylo slyšet. Dívala jsem se, jak se zhruba pětapadesátiletý pán naklonil ke své mamince, něco se jí starostlivě ptal, pak odběhl a v mžiku se vrátil s kelímkem vody, pomohl jí otevřít zaseknutý zip u kabelky, paní vylovila tabletku, zapila ji, syn ji pohladil po hřbetu ruky, něco jí pošeptal a oba se na sebe usmáli. Zaslechla jsem asi třicetiletou mladou ženu říkat pánovi na invalidním vozíku: „Dědo, tady máš brýle a knížku, čti si, já si jen odskočím a hned jsem zpátky. Neboj, čekáme čtvrt hodiny a já tu budu za minutku.“ A starý pán si nasadil brýle, ale místo čtení upíral oči ke vchodu, aby si po opravdu malé chvilce s ulehčením oddechl, když viděl, že se vnučka už vrací zpět. A ještě víc se rozzářil, když mu podala čokoládovou tyčinku s vysvětlením, že ji zapomněla v autě a chtěla ho s ní překvapit.

Za dobu 90minutového čekání, což reprezentuje mých 6 návštěv očkovacího centra, jsem podobných malých scének viděla opravdu nespočet. A všechna ta trpělivost s rodiči či prarodiči, všechny ty letmé doteky a láskyplné, uklidňující pohledy ve mně nastolily milý pocit, že tito staří lidé mají v někom zastání, že se můžou spolehnout na svého člověka, že nejsou na potíže stáří sami. A tak jsem si vzpomněla na svůj nedávný blog Naše děti se zdráhají mít děti, kde v diskusi několik žen i mužů zdůraznilo, že oni rozhodně děti nechtějí a mít nebudou, protože k tomu nemají žádný důvod. Jedna z nich třeba napsala: „Bude mi 30 a nechci děti. Jediný jejich přínos vidím pro společnost, pro mě by to byl spíš trest…“ Kdoví, jestli tato paní a jí podobní budou mít ke stejnému výroku totožný vztah, až jim jednou v očkovacím centru dcera ani syn nepřinesou pro osvěžení kelímek s vodou, nedodají jim odvahu podržením dlaně v dlani, nepošeptají nějakou pošetilost, díky níž odlehčí atmosféru a společně se rozesmějí. Asi jim nezbyde nic jiného než doufat v laskavost ostatních, což znamená nyní dospělých dětí svých vrstevníků, kteří nepovažovali mateřství a otcovství za trest.

Včera jsem absolvovala druhou vakcinaci. Po aplikaci jsem se posadila na židli u okna a začetla se do knížky. Čtvrt hodiny uběhlo jako nic. V čekacím sále bylo příjemně, z oken proudil čerstvý vzduch, čekající očkovaní se tiše věnovali svým malým čekacím rituálům, personál vlídně přiváděl na uprázdněná místa další klienty a mně se ani nechtělo vrátit do rušné ulice. Asi jsem se bála, že tam potkám lidi, kteří se k sobě tak hezky jako ti, které potkávám tady, nechovají. Proto trvám na tom, že kolik je na světě lásky, můžeme zjistit třeba v porodnici a v očkovacím centru.