Neznám rodinu, která by oslavila synovu promoci redukční dietou

Život nás k nadváze naviguje. Každá radostná událost nás pobízí k slavnostně prostřené tabuli. Neznám rodinu, která by oslavila synovu promoci redukční dietou a taťkovo povýšení několikadenní hladovkou a klystýrem. Vy snad ano?

Jarní dny jsou mimo jiné i symbolem úsporného šatstva. Když se tak kolem sebe rozhlížím, napadá mě, že pro mnohé z nás je doslova umění nosit svá vlastní kila. Chce to jistou noblesu, vrozený šarm a lety prověřený grif. Uvědomme si, že naše tělesná tonáž není kabela s pátečním nákupem, abychom se při jejím nošení prohýbali, funěli a neesteticky klátili. Navíc tašku s minerálkama a pětikilem nových brambor můžeme přehodit z ruky do ruky, položit na zem, či potkat ochotného dobrovolníka, který nám s ní pomůže, ale s našimi kily je to jiná. S nadváhou nám nepomůže ani skaut lačnící po dobrém skutku a odložit si na chvíli, byť i jediné deko, opravdu nelze. Taky bych brala možnost zapomenout v parku na lavičce kousek příliš prorostlé kýty, v restauraci na ubrusu druhou bradu a cestou domů nadrolit ptáčkům přebytečný podkožní tuk.

Věřte, že kdybych nechala v dopravní špičce na sedadle linkového autobusu bez dozoru dvoulitrovou bandasku s čerstvou dršťkovou nebo šišku sekané, určitě bych se s nimi víc neshledala. Ale padesát centimetrů v pase by se tam bez povšimnutí povalovalo ještě za týden. A při mé smůle je možné, že by mi je poctivý nálezce donesl ještě týž den až domů i s celulitidou.

Vinaři s nadsázkou tvrdí, že nejlepší víno je víno prodané, cvalíci vážně míní, že nejlepší kilo je to shozené. Jenže život sám nás k nadváze a modelování oblin naviguje. Každá radostná událost či významný úspěch nás pobízí k slavnostně prostřené tabuli. Neznám rodinu, která by oslavila synovu promoci redukční dietou a taťkovo povýšení několikadenní hladovkou a klystýrem. Vy snad ano?

Všimli jste si ale, že lidský tuk to přitom nemá vůbec snadné? Kdekdo má pocit, že ho má přiliš mnoho a snaží se jej vynalézavě zbavit. Tuk je vlastně osamělý chudák. Oč lépe jsou na tom párové orgány a jiné tělesné nezbytnosti, kterých taky máme habaděj, aniž nás to rmoutí, vrhá do depresí a nutí k neuváženým novoročním předsevzetím, v nichž se před rozpumprdlíkovaným příbuzenstvem zavazujeme zbavit nadledvinky, ušního boltce, kosti vřetenní či k radikálnímu snížení počtu motorických neuronů, zatímco tukové polštářky bychom si nechali z fleku ohoblovat klidně i na dvorku za králíkárnou.

Naučme se tedy nejen na jaře nosit svá kila důstojně. Není to těžké, ať už jsme těžcí jakkoli. Důležité je kráčet pružně, svěže, sebevědomě se zataženým břichem a po vzoru indiánských domorodkyň klást elegantně své stopy do jedné lajny. A hlavně se tvářit triumfálně. Asi jako Peter Dvorský, když vyzpíval v La Scale vysoké „C,“ a ne se otráveně ofrňovat, jako bychom obhlíželi plný septik.

Není proč se cítit provinile a méněcenně. Vždyť jsme všichni ze stejného těsta. Jen někteří déle kynuli.

P.S. Ale k obědu si dneska radši dejme mrkvový salát, jo?