Neumím podplácet. A co vy?

Podplácení je nemorální. Podplácení je trestné. Ale hlavně: podplácení není pro každého, musí se to umět!

Občas mi připadá, že mám zřejmě nějakou sociální disfunkci. Vždyť já neumím podplácet, neumím ani smlouvat, já si dokonce ani neumím říct o zaslouženou odměnu za dobře vykonanou práci. Ale nejen to, já ani včas nepoznám, když si o všimné někdo nenápadně říká. Já si toho prostě nevšimnu.

A víte, co mi ještě dělá potíže? Mám problém rozlišit, co je neškodné poděkování nějakou maličkostí, a co se může druhé strany dotknout jako nežádoucí úplatek. Prostě briskně nedešifruji takové ty drobné situační nuance, protože můj úhel pohledu se může výrazně lišit od úhlu pohledu obdarovaného.

Vždycky se mi moc líbil výrok britského spisovatele a autora komiksů Ashleigha Brillianta: „Chci buď méně korupce, nebo větší šanci podílet se na ní.“

Je to moc chytré a vtipné. Ale stejně.... nevím jak vy, já si myslím, že podplácet se nemá. Vždyť je to většinou takové nedůstojné, upocené, užmoulané a trapné. Nejhorší pokyn, jaký jsem kdy dostala, zněl: „Dej mu na pivo“. Stály jsme s kamarádkou před kanceláří správce kempu a vymýšlely způsob, jak se legálně ubytovat v lepší chatičce, protože ta, která nám byla přidělena, připomínala spíše ustájení než ubytování.

Ono se to dobře radí, ale ve chvíli aplikace nastává pro nezkušeného úplatkáře dilema. Vím já, jaké pivo správce konzumuje? A pije on vůbec? A nebude on nakonec nějakej choulostivej – přeloženo – nebude mu pár korun na malé pivo směsně málo, zatímco o drobet vyšší částku na pořádnej tuplák označí za korupci?

Těžko říct, kde má podplácení počátek. Snad již v prenatálním věku lidské existence. Možná v období mladšího paleolitu podstrčil mlsný kromaňonec druhému lépe opracovaný pazourek, aby si pak mohl vycucnout o trošku morku víc než ostatní. Kdoví? Každopádně se to ujalo. Příkladem budiž třeba podplacený husitský hejtman Přibík z Klenové, který roku 1434 zrádně zásobil obleženou Plzeň, takže naděje na její dobytí pak byla v nedohlednu.

A naopak první, mediálně známá tvář, která s korupcí udatně bojovala, byl zřejmě šéf autoservisu Karfík. Vzpomínáte na jeho: „A já mu to pořád říkal, neber úplatky, neber úplatky, nebo se z toho zblázníš...“ Co na tom, že to byla jen postava filmová. Autoři Svěřák a Smoljak se tu zkrátka projevili jako vizionáři.

Ovšem nemyslete si, že jen pro nezkušeného podplatitele je obtížné bakšiš poskytnout. Pokud nejste běžně korumpován, nezvládnete ho ani přijmout. Já jsem v tom vyložené nemehlo. Když mi nedávno chtěla jedna maminka projevit vděčnost za to, že jsem jejímu synovi pomohla činem i slovem vybrat vhodnou literaturu do čtenářského deníku, honila jsem ji pak mezi regály s darovanou čokoládou a s pocitem, že jsem nevykonala nic mimořádného, jsem jí chtěla pamlsek vrátit. Největší užitek z této scénky měli dětští čtenáři. Nešlo o to, že byly v přímém přenosu svědky dodržování mých morálních zásad, ale protože se přesvědčily, jak je jejich tělnatá paní knihovnice mrštná.

Abych pravdu řekla, podle jejich veselé reakce můžu co nevidět čekat, že mi nabídnou úplatek, abych to samé předvedla ještě jednou.

A co vy? Kdy jste naposledy někoho… však vy víte co. Nebo jinak. Kdo naposledy podmáznul vás?