Neuklízejte garsonku a hromádku po čivavě, když máte vilu a venčíte rotvajlera

Musím se přiznat, že hned prvního října si oddychnu, že už je září za námi, protože mě děsí. Uvědomuji si, že je definitivně po dovolené a člověk, aby pomalu začal v šuplíku počítat, jestli mu na zimu vystačí teplé ponožky.

Taky musím honem investovat do vitaminů. Děti jdou do školy, začnou chytat infekce, budou nosit moderně úsporná trička, z nich vystrkovat holá bříška a záda, a pak počnou na své pedagogy a paní knihovnice prskat rýmu a další virové parazity.

         A taky mi září evokuje stáří. Jen si nemyslete, ono se to nerýmuje jen tak zbůhdarma, že? Nenechám se ošálit malebně chlácholivým termínem podzim života. Však ho taky používají především mladší ročníky. Určitě si pod ním představují zlátnoucí listí, zrající ovoce a bohatou sklizeň, za což si dosazují rozumné myšlenky, svatozář bílých vlasů a zúročení životních zkušeností. Zatímco lidé - už údajně zrající - si s nelibostí nasadí zubní protézu, aby mohli mladým bez šišlání předříkat, co všechno jim postupně začíná z tělesné schránky odpadávat jako listí v jablečném sadu a děsí se chvíle, kdy budou šťastní, že bez ohledu na kvalitu vůbec nějaké myšlenky mají.

         Taky je to příslib plískanic a kremace dříve zelené, nyní usychající trávy. A ty děti, co chodily do páté třídy, mi v září diktují v knihovně do počítače, že chodí už do šestky, a ty, co chodily do šestky... ach jo. A já mám pokaždé pocit, že mi život prýští nějakou dírkou a uniká a uniká. A vím, že i když ji zkusím zalátat, už to zkrátka nebude ono.

         Říjen, to už je jiná záležitost. Začínají na nás dotírat úklidové povinnosti a my nemáme čas hloubat zbůhdarma o smyslu života. Honem vyčistit okna, než nám na ně začne mrazivě mrholit, za nimi odstranit truhlíky s opelichanými begóniemi, na záhonku vydloubnout poslední ředkvičky, k rododendronům přisypat rašelinu a zkontrolovat naštíplou násadu od hrábla na odklízení sněhu.

         Podzimní gruntování se pozitivně projevuje i při venčení pejsků. Jak řídne travnatý porost, jsou znamení látkové výměny po našich psích společnících mnohem viditelnější a žalují na nepořádnost jejich páníčků. A ti se v říjnu činí s igelitovými sáčky mnohem ukázněněji než v zarostlém červenci. Zrovna včera jsem byla svědkem, jak si na kraji parku ulevil statný bernský salašnický pes a o kousek dál mrňavý pudlík. A jejich majitelé ochotně sprintovali k blízkému odpadkovému koši, kde jsou pro tyto příležitosti nainstalovány sáčky.

         Ve chvíli, kdy majitel většího chlupáče mizel s odstraněnou trofejí, jsem si s dojetím pomyslela něco o slušnosti a uvědomělosti, ale zpět do reality mě vrátil pokřik majitelky pudlíka: „No podívejte, co mi tu ten syčák nechal,“ rozčilovala se nad exkrementovou mohylou, zatímco podvodný psovod prchal pryč s hovínkem velikosti špatně krmené žížaly. A tak jsem byla obohacena o novou myšlenku: podzim zřejmě může být i vtipný. A s tím se dá žít s mnohem větší chutí.