Netradičně intimní rekapitulace roku 2019

Závěr května mi nasadil sádru. Stačilo jedno nevědomé stoupnutí do výmolu v dlažbě kralupské polikliniky a nárt to nepřežil.

Na konci roku je občas zajímavé uplynulý rok zrekapitulovat z ryze osobního pohledu, ale nezapomínat při tom na světové události. A když je k tomu pár fotografií, které naše vzpomínky oživí, tím líp. Určitě máte v zásobě taky pár letošních záběrů z vydařené dovolené, z rodinných setkání, maturitní foto vašeho potomka…

Jestli vás to nebude nudit, tak světový i můj rok 2019 vypadal takto: (vydržte až do konce, pointou je péefko)

21. ledna bylo možné pozorovat úplné zatmění Měsíce.

Já jsem 2. ledna oslavila čtvrtstoletí. Bohužel nikoli svého věku, ale práce v naší knihovně. Od pana starosty jsem dostala 25 krásných růží s dodatkem, že je za každý můj rok ve velvarské knihovně jedna. Všimněte si, jak symbolicky, i když nevědomky, jsem se postavila před regál: ARCHEOLOGIE, DĚJINY, STAROVĚK:

7. ledna se příslušníci gabonské armády pokusili sesadit prezidenta Ali Bongu. Pokud o převrat selhal poté, co jeho vůdci byli zatčeni.

Moje africké fialky se zřejmě nechaly inspirovat mým výročím a hned mi doma za oknem mírumilovně vykvetly všechny naráz:

3. února přicestoval papež František do Abú Zabí do Spojených arabských emirátů a stal se tak prvním papežem, který navštívil Arabský poloostrov.

To vše mě nabilo novou energií, kterou jsem potřebovala k důkladnému zorganizování jiné velké akce. Protože křest nové knihy známého spisovatele není žádná zívačka:

10. dubna vyšla zpráva, že vědci objevili nový druh člověka. Nazvali ho Homo luzonensis.

Určitě jim to dalo hodně práce. Ale i mně se důkladná příprava vyplatila, protože Jiří Žáček byl u nás spokojený a diváků přišlo tolik, že se někteří museli spokojit s místy k stání.

BÁSNÍCI SE NEŽIVÍ NEKTAREM Z KVĚTŮ,
JEN PLNÝM STOLEM SI PŘIJDEŠ NA POETU!
aneb Konečně chvilka klidu s Jiřím Žáčkem a fajn pocit, že se křest jeho knihy povedl.

3. května na pobřeží indického svazového státu Urisa udeřil silný cyklón Fani.

I mě začátek května a pražský knižní veletrh zastihly v plné síle. Navíc jsem se tam setkala s paní Klárou Trnkovou a bylo to moc milé.

Když jsem si na veletrhu se zájmem prohlížela knihu o chorobách, které lidem znemožňují bezbolestný pohyb, neměla jsem ani tušení, že i moje pohybové aktivity mají na kahánku.

23 – 26. května se konaly volby do Evropského parlamentu.

Mně závěr května nasadil sádru. Stačilo jedno nevědomé stoupnutí do výmolu v dlažbě kralupské polikliniky a nártní kost to nepřežila.

29. červen – Evropa bojuje s vysokými teplotami. Přibývá požárů a kvůli klimatizacím místy vypadává proud.

U mě taky pěkný šrumec. Po šestitýdenním léčení přišli lékaři na to, že není zlomená jen jedna nártní kost, ale že takto postižené jsou tam dvě. Ani jedna nesrostla. Tak šup se mnou na operační sál. Už od června se mi moc líbí fotografie na letní téma. Její autoři si zvěční nohy, na pozadí se houpají mořské vlny a těm osvíceným leží na klíně rozečtená kniha. Internet těmito snímky doslova hýří.  No přece se nebudu držet v pozadí, i já můžu podobně zdokumentovat svůj letní pobyt:

19. července – Do Česka se vrátila hniloba včelího plodu. Chovatelé na Semilsku už museli spálit 91 včelstev.

To můj nárt se má čile k světu a má dokonce nové nájemníky. Jsou jimi dráty a kovové výztuže. Obávám se, že nožka už nikdy nebude taková, jakou byla před operací. Ale už se to hojí. Jupííí.

29. července – Studie berlínského Leibniz-Institutu uvádí, že se zvířata nestíhají přizpůsobovat změnám klimatu a některé druhy vyhynou.

Když jsem si balila tašku do nemocnice, tak si ji naše Nelinka podezíravě prohlížela. Během pár dní jí evidentně došlo, že taška je hlavním viníkem mé nepřítomnosti. Když jsem se vrátila, nenechala nic náhodě a jen částečně vypakovanou tašku obsadila, aby měla jistotu, že pokud mě zase něco popadne, tak ji neopustím, ale ponesu si ji s sebou. :-) Psí věrnost je prostě úžasná, to jen my lidi pořád něco opouštíme, pejsek nikdy.

14. srpna prudce klesly americké akcie kvůli výnosům dluhopisů.

Já jsem dostala nové obutí a konečně se po tolika týdnech ležení můžu začít pohybovat, přesunovat, prostě trochu chodit. Když jsem se o tom zmínila v blogu, tak mě kolega Pohanka překřtil na Zdeňku Ortézovou. Radost mi hatí jen to, že panuje parné léto a ortéza má vlastnosti zateplené lyžařské boty.

2. září – Pražští radní podruhé neschválili stavbu veřejných WC v zahradách na Petříně.

Já zbytek léta trávím tak, že odkulhám na zápraží a rodina mi nanosí připravené propriety: brýle, knížku, kávu, minerálku, skleničku. Nejsem líná, jen mi dvě francouzské berle vlastní přenos neumožňují, třetí ruku bohužel nemám, ale mám Nelinku, která mi dělá nepřetržitou společnost a chodí se mnou… no, jako pejsek:

17. září – Inspektoři prověřují prodejce burčáku a kontrolují etikety nebo zemi původu.

Já jsem dneska dostala upřímný dárek od jedné malé prvňačky. Je to dcera mé kadeřnice a uznejte, že mě s ortézou zvěčnila opravdu mistrovsky. Vůbec jsme s její maminkou netušily, co si to tam během mého vlasového extempore pořád kreslí:

20. října v Barceloně protestovali příznivci jednotného Španělska. A náš lezec Ondra vyhrál závod Světového poháru v Číně.

A já? Ten pocit, když po půlročním minimálním pohybu při léčbě na jaře zlomené nohy, dostanete na podzim konečně první vycházky, otevřete skříň a zjistíte, že jediné, co bez problémů oblečete, je batoh...

3. prosince se obraz Josefa Lady Štědrý večer prodal v aukci za 1,6 milionu korun.

Je druhý prosincový týden a já se konečně vracím do práce. Čtenáři mě vítají tak upřímně, že se skoro pořád usmívám nebo dojetím brečím.

A tak se po tom všem nedivte, že moje péefko vypadá letos takto: