Nestydím se za svého prezidenta

George Bernard Shaw: "Když hlupák dělá něco, za co se stydí, vždycky prohlašuje, že je to jeho povinnost."

Renomovaní psychologové říkají, že stud je pocit, který nás dokáže paralyzovat. A že pokud se nikdy nestydíme, znamená to, že nám chybí regulátory vlastního chování. Kdo se nikdy a za nic nestydí, si je nezdravě jistý sám sebou.

Všimli jste si, že zmínka o regulátorech vlastního chování míří do každého z nás, protože počítá s tím, že přirozené a ozdravné je, pokud se stydíme sami za sebe? O tom, že bychom měli utrácet čas studem za ostatní, tu není ani zmínka. Když to děláme, tak si drobíme vlastní psychiku jako senior starou housku kachničkám.

K této myšlence mě postrčil blog Radka Šostého, ve kterém se zmiňuje, že ve špindlerovském baru spatřil mladíka v tričku s rudým nápisem Stydím se za svého prezidenta. A hned mi to přišlo takové pohodlné, protože stud za někoho jiného, pohodlíčkem opravdu je. Stydíme-li se za druhé, nemáme čas ani důvod přemýšlet o sobě. V tu chvíli jsme dokonalí a špatné je především vše kolem nás.

A zároveň je to utrácení vlastního času, o němž každý tvrdí, jak žalostně málo ho má. Stydět se za někoho je zkrátka činnost pro lenochy. Jako bych to viděla v živých barvách. „Teď mě, mámo, neotravuj se štípáním dříví, nemám čas, co je mi do toho, že nemáš čím přikládat, radši si obleč teplej župan, já se teď budu stydět za prezidenta a pak za Frantu z nástrojárny, tak na dříví nemám ani pomyšlení!“

Jak krásně by se dal využít čas, který strávíme tím, že se za někoho stydíme. Místo toho bychom mohli třeba pilovat angličtinu, jít na procházku se psem, udělat radost babičce a popovídat si s ní, nebo vygruntovat špajz od hladké mouky až po lečo v konzervě.

Právě jsem si vzpomněla, jak jsem coby devatenáctiletá dívka pracovala v jednom výrobním podniku a přes rozlehlý tovární dvůr nosila faktury do budovy na jeho druhém konci. Byl slunečný, ale hodně větrný letní den. Měla jsem ruce plné služebních lejster a vítr si s mojí sukní pohrál přesně ve chvíli, kdy jsem procházela kolem budovy, která měla kolem dokola lešení a na něm jeden zedník vedle druhého. Větrný násilník se mi sukni v jedné vteřině pokusil přetáhnout přes hlavu a vzápětí ji nechal splynout dolů. Modlila jsem se, aby to zedníci nezpozorovali a oddychla si, protože můj nechtěný striptýz zůstal bez odezvy. Když jsem vše kolem faktur vyřídila a vracela se zpět do kanceláře, zastavila jsem se v kantýně pro minerálku. Neumíte si představit, jak strašně jsem se styděla, když se celou prodejnou rozburácel mohutný potlesk a hlahol. Ti pacholci zedničtí tam byli na svačině.

Takže nevím jak vy, ale já se za politiky zásadně nestydím. Nemám na to čas a nezbyl by mi potřebný odstup, abych se v případě potřeby dokázala zastydět sama za sebe. Pokud chci dát politikům vědět, co si o nich myslím, zaškrtnu na volebním lístku přesně to, co chci a vhodím to do volební urny. Jednou jsem napsala, že i pozadí některých politických událostí by občas potřebovala toaletní papír. A dnes dodávám, že co se toho týká, styděla bych se jen v případě, pokud bych si ho odnášela z WC nechtěně na podpatku.

P.S. Pro všechny případy dodávám, že je, doufám, z mého blogu patrné, že není ryze o politice.