Nesnáším tvrzení, že každý je tak starý, na kolik se cítí

Můj kamarád to vidí opačně, tvrdí, že nejsme tak staří, jak se my sami cítíme, ale jak nás vidí ostatní.

Určitě i vy sem tam prožíváte dny, kdy se při pohledu do zrcadla sháníte po záručním listu, protože je vám jasné, že datum vaší spotřeby už bude prošlé. Ale nepropadejte panice. Zřejmě každý z nás občas zaúpí: „Mládí pryč a do důchodu daleko“. Ačkoli uznávám, že tato průpovídka zní úplně jinak z úst chvilkově zdeptaného třicátníka, a jinak od člověka, který ví, že si už moc dlouho penzijní připojištění platit nebude.

Kolem nás se to dokonce hemží testy, s jejichž pomocí si můžeme vypočítat, kolik nám je doopravdy let. Tedy pocitově. To dá rozum, že pro výpočet objektivní cifry se i úplnému troubovi stačí kouknout do občanky na rok narození, aniž by musel zodpovídat kvízové otázky typu: máte nějaké koníčky?, kouříte?, dotknete se v předklonu s nataženýma nohama země?, hádáte se často?, kolik máte centimetrů v pase?, čistíte si zuby 2x denně?, cítíte se šťastní?. Když totiž všechny odpovědi poctivě zaškrtnete, můžete zjistit, že se váš biologický věk od toho skutečného liší třeba až o dvanáct let směrem vzhůru. To vás vyděsí natolik, až sami sebe přesvědčíte, že jste kvíz nějak odflinkli a pustíte se do něj znovu. Jenže teď už si trochu přilepšujete. Začnete kolonkám určeným k vyplnění tvrdit, že často jíte mořské ryby, že každý den ujdete deset tisíc kroků a zuby si čistíte i v samoobsluze ve frontě na pokladnu.

Jestli něco upřímně nesnáším, tak je to chlácholivé tvrzení, že každý je tak starý, na kolik se cítí. Takový nesmysl. Šidítko pro dříve narozené, aby je hrůza ze stárnutí neskolila hned na prahu posilovny. Dokonce i francouzský spisovatel André Maurois říká, že stárnutí není nic jiného než zlozvyk, na který opravdu zaměstnaný člověk nemá čas. No, kdyby tomu tak bylo, pak by úřady sociálního zabezpečení přetékaly sotva plnoletými adepty důchodového věku, vyplňujícími formuláře na pobírání penze.

Můj kamarád tvrdí, že nejsme tak staří, jak se cítíme, ale jak nás vidí ostatní. Jak ho znám, určitě se na něj usmála nějaká dvacetiletá slečna a on si namlouval, že nepoznala, že je mu osmačtyřicet, ale vidí v něm svého vrstevníka. Proto ani tomuto rčení nevěřím. Měli jsme nedávno abiturientský sraz. Naše bývalá 9.A se vesele sešla před základní školou. Většina se zájmem okukovala, jak se budova, kterou nenavštívili již pár desetiletí, změnila. Jen spolužačka Milada nikoli, protože na naší škole od promoce učí a do budovy vchází každý pracovní den. A pak se k nám připojila naše bývalá učitelka českého jazyka. Je již pár let v důchodu, ale naši spolužačku Miladu v čase svého pedagogického působení ještě zastihla coby svoji kolegyni. A jak byla nadšená, že nás po letech opět vidí, ale ještě nás tak úplně všechny neidentifikovala, při pohledu na Miladu zajásala, že vidí kolegyni a zvolala: „Ahoj Milado, ty jsi je taky učila?“

Tak víte co? Až vám bude zase jednou připadat, že je vám rodné číslo malé, vzpomeňte si na nějakou vtipnou historku, smějte se jí z plných plic a uvidíte, že okamžitě začnete stárnout pomaleji.