Nemůžu vystát nejapnosti, které se v televizi za humor jen vydávají

Jsou většinou ušité z materiálu nevkusné jednoduchosti, který dobrému humoru nesluší, takže divákům není kýžené veselo, ale smutno.

Hned na začátku přiznávám, že chovám vášnivou náklonost ke všem, kdo dovedou rozjiskřit zachmuřené tváře před televizní obrazovkou zprvu úsporným až opatrným, postupně bujaře očistným smíchem. Teď samozřejmě nemyslím tetu Růžu, když zakopne s mísou chlebíčků, ale umělce perlící inteligentním humorem tak dovedně, až my diváci začneme myšlenkově spolupracovat, chápat, domýšlet a kombinovat, abychom přesně v tu chvíli, kdy vtip dozraje k chytré pointě, sklidili smíchem kypřenou úrodu.

Co však nemůžu vystát, to jsou trapnosti, za dobrou zábavu se jen vydávající. Hlavně proto, že jeho aktéři mě jako diváka podceňují. Tento typ zábavy si nasadí lstivou škrabošku humoru, jenže pod ní se jen pitvoří, protože se na nic lepšího nevzmůže. Z tohoto maškarního plesání je mi úzko a o šaškování, jež mi současné televizní stanice podsouvají, nestojím. A všimněte si, prosím, že teď hovořím za sebe. Chci tím zdůraznit, že nikomu jinému neupírám smysl pro tento typ veselí. Jen dávám na vědomí, že i já bych si ráda přišla na své, jenže po nějaké vyváženosti humoru se slehla zem. Prostě zmizela, není.

Jak to, že již v šestnáctém století William Shakespeare věděl, že krátkost je duše vtipu, zatímco dnes nám baviči vyprávějí anekdoty, které mají mít mrštnost, švih a slovní úspornost, jako zdlouhavou telenovelu, při níž na nás pokřikují, dělají rozmáchlá gesta a škleby, čemuž se zřejmě máme – bez ohledu na obsah vyprávěného – smát. Snad nám chtějí dokázat, že jim k vtipu humoru netřeba. Evidentně netuší, že dobrou anekdotu musí schopný vypravěč umět podat i vsedě a s rukama za zády.

Proto jsem vděčná za humor, který nám vrchovatou měrou dopřávali třeba pánové Jan Werich, Miroslav Horníček, Vladimír Dvořák, Miloš Kopecký, Jiří Sovák, Vladimír Menšík... Pan Horníček jednou pronesl: „Když je vám vaše milovaná nevěrná a vy se chystáte skočit z okna, uvědomte si, že vám nasadili parohy, a ne křídla.“

Až se dosmějete, uvědomte si, jak úžasná tato věta je, a že dnešní „bavič“ by tuto vtipnou repliku v televizi pronést nemohl. Víte, co by mu dalo práce, než by k jejímu ztvárnění sehnal parohy, křídla a vhodné okno k seskoku?

Nedávno jsem viděla archivní pořad, ve kterém Miloš Kopecký, již jako starý pán, odpovídal na pestré otázky o nejrůznějších životních situacích. Bylo to tak skvělé, že jsem pak pár dní intenzivně truchlila po kvalitním humoru. Nedivte se mi, když například jedna z pronesených myšlenek (pro mě geniálně skvělá) pana Kopeckého, zněla takto: „Na světě jsou důležitější věci než peníze, jen na ně mít.“

A tak bych se chtěla přimluvit: milí televizní dramaturgové, dejte si prosím tu práci a objevte, přiveďte vtipné glosátory a inteligentní vypravěče humorných historek, kteří umí diváky rozesmát bez vulgarit a pitvoření, dejte jim šanci. Věřte, že nejsem sama, kdo na ně už tak dlouho čeká.