Nejsem divná, jen se každý den těším do práce

Věřte, že bych se do práce každý den těšila, i kdybych dělala hajzlbábu nebo hospodyni u nepořádného jeřábníka.

Jsem v tomto směru šťastná povaha, prostě jsem se tak narodila. Ať dělám cokoli, najdu si v tom své potěšení. Další mé štěstí tkví v tom, že nemusím na WC vybírat drobné, protože jsem knihovnicí. Každý den na mě čeká - kromě hromady práce - nějaká příhoda. Například včera...

„Chtěla bych si vypůjčit něco na češtinu… no knížku… jo, už vím, přísudek a pád.“ Děti občas svá knižní přání vyjadřují trochu krkolomně, myslím si, usmívám se a jdu vyhledat dle mezinárodního desetinného třídění osmičku a český jazyk. Konkrétně pravidla českého pravopisu.

„Podívej,“ ukazuji knihu čtenářce, „tady najdeš vše potřebné. Na straně 170 je vysvětlení shody podmětu s přísudkem a o pár stránek dál určování pádu podstatných jmen.“

Dívka však na mě hledí jako bych se jí právě svěřila, že po večerech kvůli přivýdělku dělám provazochodkyni. „Ale to není ono. Já chci takovou tu knížku s příběhem, prostě to má děj.“

V hlavě mi to šrotuje. Co to ta holčina vlastně chce? Pravidla českého pravopisu v próze? A tak jí připomínám: „Říkala jsi přece přísudek…“ Čtenářka mě nenechá domluvit, ošívá se a trochu názorově otáčí: „No, tak nějak se to jmenuje.“

A v tu chvíli mě osvítil knihovnický bůžek. Jestli se strefím, tak jsem dneska hodně dobrá: „Nemyslíš náhodou román Pýcha a předsudek?“

„Jooo, to je ono,“ jásá dívka a evidentně si oddychla, že její natvrdlá knihovnice konečně přišla na to, co chce za literaturu.

Dusím smích, snažím se zachovat profesionální tvář a je mi zase jednou jasné, že mám ke své profesi vřelejší vztah než hokejista ke Stanley Cupu. Zvláště, když se v další vteřině ke mně přitočí prvňáček Michal, který doplňuje správné odpovědi do nějakého kvízu, a s důvěrou se ptá: „Paní knihovnice, jak dělá kůň? Chrochtá?“

„Chrochtá prase, Míšo, kůň ržá..“

„Cože? Kůň žahá?“ kulí oči malý školák.

Nedivte se, že se do práce každý den na mou duši těším. A co vy?