Nedostatečné mluvení s dětmi ohrožuje hlavně rodiče

Napadlo vás někdy, jak velice málo dnes mnozí rodiče mluví s vlastními dětmi? Poslední průzkumy ukazují a rozsáhlé odborné studie o dětech potvrzují, že až polovina rodičů si povídá se svými dětmi maximálně 45 minut denně.

Psychologové i já soudíme, že je to hodně nedostačující, zvláště pokud do komunikace spadají i věty typu organizačních dotazů: Umyl sis ruce? Snědla jsi svačinu? Vyvenčili jste psa? Odborníci varují, že nedostatečná rozprava děti poznamená. Třeba předškoláci, kteří jsou z domova zvyklí na častější komunikaci, mají větší důvěru ve svět dospělých, pestřejší slovní zásobu a také přehled. Vědí třeba, kdo může za to, že je rozbitá silnice, proč musíme mít do vlaku jízdenku, či kde se vzalo v samoobsluze pečivo. Žádné otázky bychom neměli nechávat bez odpovědi. Těmi nám dává dítě najevo, že právě teď je připraveno přijmout odpověď a zpracovat ji.

Tohle všechno mi přišlo na mysl, když jsem seděla s nemocným pejskem u veterináře a společnost nám dělalo dalších šest psích chlupáčků se svými majiteli. Byl mezi nimi i tatínek s ospalým maltézáčkem a s asi pětiletou dcerou. Holčičku během chvilky milovala celá čekárna, protože byla roztomile komunikativní, vše ji zajímalo a ráda by se o nové poznatky podělila s otcem. Jenže ten měl jiné starosti. Od jejich příchodu soustavně ťukal esemesky a na každé dívčino pozeptání jen něco neochotně zamručel.

Dítě se tedy zabavilo samo. Sérií šikovných dotazů zjistilo, jak se který pejsek jmenuje, o jaké plemeno se jedná, i s jakým neduhem k lékaři přišel. Největší zájem nejen holčičky, ale i celé čekárny, však vzbudil příchod fenky šarpeje. Během chvilky bylo jasné, že jde o nastávající psí maminku, která podstoupí císařský řez. Když se později začalo z operačního sálu ozývat kvíkání štěňátek, která postupně přicházela na svět, rozzářily se tváře všech přítomných. Výjimkou byl dívčin otec. Zřejmě zrovna do textovky psal nějaké chmurné citoslovce. Protože dětskému pochopení celé situace scházelo alespoň malé vysvětlení, chopila jsem se toho a chvíli jsem si s dcerou netečného pána povídala o rození štěňátek a následném masírování jejich bříšek.

Pak přišel úžasný okamžik, kdy šťastný majitel nesl do přistaveného auta košík plný psích drobečků, kterým - jak šarpejí rasa velí - byla kůže plná záhybů roztomile volná. Holčička kolem toho nadělení poskakovala a nakládání psích miminek nadšeně asistovala. Jako poslední odnášel pán v náručí fenku. Ještě dospávala narkózu a po infuzi měla zafačovanou část přední nohy. To zřejmě předčilo dětskou představivost. Malá slečna přestala hopsat a šarpejku doprovodila k východu s vykulenýma očima. Během pár kroků si však vytvořila názor a vrátila se s hlasitým voláním: „Tati, tati, představ si, že ta chudinka porodila štěňátka a nakonec si ještě zlomila nohu.“ Otec udiveně zdvihl hlavu a vydoloval ze sebe názor: „Hmmm.“ Celá čekárna se v následující vteřině otřásla hurónským smíchem.

Od té doby vím, že vědecká studie není úplná. Nedostatečná komunikace s vlastními dětmi evidentně poznamenává především rodiče. Kdo ví, jestli tento tatínek tuší, kde se v supermarketu bere pečivo. Ale on si poradí. Možná právě teď kvůli tomu někomu píše esemesku.