Vztah s dědečkem přece vnuci mohou mít, i když neznají jeho příjmení. Znají dědečka, vědí, jaký je a nic na tom nemění, že nedokážou vysypat z rukávu jeho nacionále, která beztak zajímají jen úřady. Napsala jste to hezky, jen mě trochu "zatahalo" za oči, že to berete jako úředník, který chce vědět, jméno, příjmení, příjmení matky za svobodna a další zbytečnosti, které si musí zapsat, na tom přece vztahy v rodině nestojí. Moje děti mají výborný vztah s babičkou, která se shodou náhod narodila v nějaké francouzské vesnici, jejíž název nedokáže ani ona sama správně přečíst. Ale na tom vůbec nezáleží, protože je to hrozně hodná a obětavá žena, která nemá potřebu se pasovat do babičkovské role a přesto svá vnoučata nade vše miluje. Jednou na ni budou vnoučata vzpomínat, budou vzpomínat na to, co s ní zažila, kde s ní byla, jak byla vtipná, obětavá. Pokud by na ni měla vzpomínat tak, že by odříkala jak básničku úřední údaje, bylo by to smutné. U dědečků samozřejmě platí totéž. Lepší je, když si pamatují, že dědeček byl báječný člověk, užilo se s ním spousta zábavy, apod., než kdyby si o dědečkovi pamatovali jen údaje vhodné pro vydání občanského průkazu, narodil se v místě x, žil v místě y, jmenoval se xyz, jeho otec se jmenoval xyz, jeho matka se za svobodna jmenovala abcd, většinu života se živil tímhle . . .

Rozumím Vám, o vztahy jde především, ale vyděsila jste mě. Právě ke vztahům patří základní znalost svých nejbližších. Bez té jsme na úrovni prosťáčků, kterým k životu stačí trocha srandy. Jestliže jsou dnes děti schopné si už v předškolním věku zapamatovat i složitější funkce chytrých telefonů a spletitosti počítačových her, tak je jejich paměť dostatečně funkční na to, aby znaly alespoň jména svých nejbližších. Všimněte si, že říkám - nejbližších. Tím nemyslím všechny tetičky, strejdy a prapraprarodiče z desátého kolena. Já píši jen o těch opravdu nejbližších. A těmi jsou rodiče a prarodiče.Tady nejde o žádné papouškování úředních údajů, těmito znalostmi se lišíme od primitivů. Svět nevznikl ve chvíli, kdy jsme se my narodili, byl tady už před námi. A zrovna tak... pokud by nebylo našich prarodičů, nebyli by tu ani naši rodiče, ani my. Tu kontinuitu musíme dětem připomínat. Jde o to, že naše babička není jen naší babičkou, ona byla i něčí dcerou, byla maminkou, měla svoji práci, záliby, přátele. Pokud si v mysli udržíme jen to, že si s námi ráda hrála a bylo s ní veselo, pak je to sice milé, ale žalostně málo. Jednou tu nebude, ale budeme tu my, kteří si neseme její geny. Pamatovat si jen to, jaká byla na nás, to je sobecké. Svět není jen o nás. Když člověk zemře, nenechá tu jen své potomky, ale v jejich vzpomínkách a mysli i celý svůj odžitý život. Ono je smutné i to, že si děti naprosto perfektně pamatují nejrůznější číselné kombinace počítačových her, pamatují si bez problémů svůj PIN kód, kód k elektronické žákovské knížce, telefonní čísla svých kamarádů odrecitují zpaměti jako básničku, ale kdy se narodila babička, to nemají ani tušení. Ne proto, že by si to nezapamatovaly, není to pro ně důležité. Jestli si budeme myslet, že znát matčino příjmení za svobodna, je pouhá zbytečnost, pak se pro společnost stáváme snadno manipulativními hlupáky. Ale to není naše vina. Pokud ho neznáme, znamená to, že si s námi doma rodiče dostatečně nepovídali. A to je smutné.

Zdeňko, pěkné připomenutí. Babičky ani dědečky jsem si neužila, ale v našem rodinném stromu života mají své důstojné místo, dokonce i vzpomínkový, už rozpadlý strom s pietní cedulkou. Každý, kdo toto místo, kde stávala rodná chalupa staříčků navštíví, zapíše se tam. Já se tam chystám tento měsíc.

Milá Jitko, no to je ale krásná tradice. Nebylo by špatné, kdybys o tom napsala blog. Je to moc pěkné téma.

Paní Zdeňko, za mého dětství něco neuvěřitelného, nyní v době expřátel a expritelkyň tak nějak plížívě vznikla skupina exbabiček a exdědečků. Já mám sousedku, která má jednoho syna. Svobodný, neustály hledač štěstí, velký milovník děti. Má jich celkem 5 s třemi expritelkynemi. Mě sousedce bez jediné aktuální snachy prošlo domem 21 exvnoučat. Ty děti jsou chudáci, takže jim nemam za zlé to, že neznají příjmení babičky. Protože které?

Děkuji Vám, paní Janičko, za zastavení. Máte pravdu, tohle je problém, taková rodinná mizérie. Uff. Chudák i babička.