Nechtějme umřít jako hlupáci

Když student střední školy tipuje, že druhá světová válka skončila v roce 1968 a Mozart se proslavil především čokoládovými koulemi, není to nic k oslavování.

Jeden můj známý, pan Luděk, který je už pěkných pár let v důchodu, si stále něco pro sebe studuje, čte, vyhledává k tématům informace atd. A když se někdo podivuje a občas i ušklíbne, že se v jeho věku na to už nevykašle, co z toho vlastně má, tak s oblibou odpovídá, že přece nemusí umřít jako blbec.

Na pana Luďka, čtenáře naší knihovny, jsem si vzpomněla i proto, že jsem coby knihovnice byla nedávno vystavena zlobným poznámkám maminky jedné studentky. Velice se rozčilovala, že má její dcera od češtinářky rozpis doporučené literatury a ona tedy fakt nechápe, proč by její dcera, která přece nestuduje žádnou spisovatelskou školu, měla číst něco od Molièra nebo Smrt krásných srnců od Oty Pavla. Paní kroutila hlavou a dožadovala se mého souhlasu. Skoro to vypadalo, že když její dcera bude tušit, kdo byl Alexandre Dumas a co napsal Karel Čapek, tak jí naskáče ošklivá vyrážka a celé léto nebude moct na sluníčko.

A tak jsem se pustila do vysvětlování, že každý středoškolák by měl po maturitě odcházet do života vzdělán komplexně. Samozřejmě, že nejdůkladněji v jeho hlavní disciplíně, ale pokud student střední školy tipuje, že druhá světová válka skončila v roce 1968 a Mozart se proslavil především čokoládovými koulemi, není to nic k oslavování. A na argument, že si student nemusí pamatovat, co napsal Shakespeare, protože si to může najít na internetu, odpovídám, že to malou násobilku taky, a přesto je užitečné ji umět.

Přitom vysvětlení je jednoduché. O literatuře se nedá vykládat jen teoreticky, žák potřebuje poznat styl výpovědi autora o stěžejních tématech dané doby osobně. Jak vypadá satira, realismus nebo naturalismus v literatuře, nám nic nevysvětlí lépe než pomocí příběhu kniha sama. Například romány a povídky Boženy Němcové ukazují život na vesnici, Hemingway první světovou válku, Dickens a sestry Brontëovy život devatenáctého století. Stačí mít na zřeteli to, že z nějakého zásadního důvodu jsou tyto knížky známé a úspěšné a proto je stále kupují a čtou lidé po celém světě. A to určitě ne kvůli tomu, že by je číst museli. Ony jsou prostě opravdu dobré.

Ale nejde jen o literaturu. Student by měl samozřejmě znát základy chemie, fyziky, historie… Říká se tomu vzdělání. Bez něj by ze škol vycházeli jen snadno manipulovatelní jedinci, kteří si žádnou novou informaci nedají s ničím do kontextu a nevědomky kývnou na každou pitomost, která je jim jednoduchou formou šikovně předložena.

A proto fandím všem, kdo se vzdělávají průběžně celý život. Všem, kteří mají touhu po vědění a svému životu přidávají na hodnotě. Každému, kdo nerezignoval. Jak říká pan Luděk: člověk nemusí umřít jako blbec… a já s notnou nadsázkou dodávám: to je fakt, ale je škoda, že mnohým tak vyhovuje žít.

P.S. A co vy? Vzpomínáte rádi na některou z knih, které jste četli jako studenti zprvu skoro nedobrovolně, ale pak se vám tak zalíbila, že se k ní vracíte i dnes? Já mám takových knih víc, ale úplně první, u které jsem to zažila, byla kniha Jarmily Loukotkové – Navzdory básník zpívá.

foto: pixabay.com