Naše děti se zdráhají mít děti

Naše ročníky prožívaly život jinak. Na první školní sraz přicházely dvacetileté spolužačky většinou těhotné, ve třiceti si přítomní ukazovali fotografie svých malých školáků, ve čtyřiceti maturantů… a najednou se to zadrhlo.

Hned na začátku bych ráda konstatovala, že pokud své někdejší spolužáky ze základní školy vidíte tak rádi jako já, pak určitě patříte mezi ty, kdo mají v oblibě abiturientské srazy. Ale na druhé straně chápu, že ne každý pán v nejlepších letech, těšící se na klinice uctivému oslovení, pane docente, stojí o to, aby na něj na školním srazu každých pět let volal autobusák Solnička: „ty starý nemehlo“, jenom proto, že v páté třídě neuměl dnešní pan docent skákat horajnem do výšky a v šesté pokazil svému družstvu pořadová cvičení.

Pokud máte podezření, že jsem toto téma zvolila úmyslně, neboť se mě abiturientské setkání osobně týká, pak tipujete správně. Jeden školní sraz mě letos čeká a mé dojmy ze srazu posledního jsou kupodivu stále voňavě čerstvé.

Zajímavé totiž bylo, že všechny životní kotrmelce i výhry tentokrát zastínilo společné téma: NAŠE DĚTI SE ZDRÁHAJÍ MÍT DĚTI. Kdekdo by se už chtěl pochlubit vnoučetem, ale jeho potomci mu k tomu zatím nedávají příležitost. A tak ve chvíli, kdy na většině srazů kolují fotografie miminek, v jejichž drobných tvářích spolužáci trpělivě hledají nějaký společný rys s kýmkoliv od stolu, aby pak mohli identifikovanému prarodiči pochválit roztomilé vnouče, se u nás hromadně otevřely displeje mobilů a ukázali jsme si... naše pejsky. Vnoučat se v naší třídě zatím mnoho neurodilo, ale čtyřnohých přátel požehnaně. Neinformovaný příchozí se tudíž mohl upřímně divit, proč se vnoučata přítomných jmenují Monty, Alík, Beruška, Fifinka a Brit od Vlašského dvora.

To víte, naše ročníky prožívaly život trochu jinak. Na první školní sraz přicházely dvacetileté spolužačky většinou těhotné, ve třiceti si přítomní ukazovali fotografie svých malých školáků, ve čtyřiceti maturantů… a najednou se to někde zadrhlo. Spousta dnešních třicátníků má pocit, že si ještě život neužili a nenalinkovali tak, aby se jim do toho náročného budování a plánování sebe samých hodilo plánovat i nákup dětské autosedačky, přebalovacího pultu a lehátka do dětské vaničky.

A tak jsem upřímně zvědavá, jestli na letošním srazu budou převažovat fotografie dětí, nebo čtyřnohých chlupáčů? Jestli se spolužáci budou radovat, že jejich mladí konečně dostali rozum a založili si rodinu, nebo budou jako minule láteřit, že vychovali pohodlné sobce, kteří si zřejmě myslí, že až je ve čtyřiceti přestane bavit si jen užívat, tak si někde na úřadě vyfasují už vychované dítě, aby se měli čím chlubit na vlastních abiturientských srazech.

Napadá mě, pokud byste chodili s námi do třídy, čím byste se na srazu pochlubili vy?