Paměť je ten geniální biologický software, který si s absolutní přesností pamatuje trapas, co jste udělali v sedmé třídě na lyžáku, ale naprosto kolabuje ve chvíli, kdy máte v supermarketu zopakovat seznam tří věcí. Je to ta fascinující mentální zásuvka, kam si ukládáte PIN kód ke kartě, abyste ho vzápětí přepsali vzpomínkou na melodii z reklamy na prací prášek, které se pak nemůžete zbavit další tři dny. V praxi funguje jako škodolibý archivář: když ho v noci prosíte o spánek, ochotně vám promítne režisérský sestřih všech vašich životních chyb, ale jakmile stojíte před šéfem a máte ze sebe vydat jedno souvislé moudro, hodí na obrazovku nápis „Data nenalezena“.

Ve své podstatě je paměť vlastně takový osobní Photoshop na realitu. Umožňuje nám s odstupem času vyprávět historky z dovolené, jako by šlo o epické dobrodružství, přestože polovinu času pršelo a celá rodina měla střevní chřipku. Je to nejlepší nástroj na selektivní slepotu, díky kterému s ledovým klidem třikrát po sobě prohledáte stejný šuplík, abyste klíče nakonec našli v kapse, kde jak by vaše paměť přísahala před pěti minutami stoprocentně nebyly. Zkrátka a dobře, paměť je to, co nám připomíná, kým jsme... tedy pokud zrovna nehledáme brýle, které máme celou dobu na hlavě. A že s těmi klíčemi to mám přímo hluboko uloženo v nevědomí.

V jedné drogerii můžu využít nasbírané body na slevu. Ovšem musím znát PIN. Nastavila jsem si 1234 a už 3x jsem stála u pokladny "S necháme to na příště, já si PIN nepamatuju" 😄 Jednou jsem to vyprávěla prodavačce a ona řekla, že to je denně někdo a že všechny máme taková lehce zapamatovatelná čísla. Kdo by nám taky kradl slevu na toaletní papír 🙂

My dříve narození pamatujeme hodně a protože tehdy nebyl internet či chytré telefony (mimochodem, nevíte, kde se prodávají ty hloupé?), tak jsme si museli opakovat. Dodnes si třeba pamatuju první telefonní číslo do bytu, kde jsem prožil prvních dvacet let svého života. Bez problémů vydoluji z hlavy výsledky všech utkání z MS ve fotbale 1974 a určitě bych si vzpomněl i na střelce branek. Ale kdo se kvalifikoval na MS 2022 nevím.

Problém není v té nemoci, kdy jistá Róza nese sklo. Možná v pohodlnosti nebo vědomí, že ty novější věci si rychleji a snadněji najdeme. Nebo taky v tom, že ty celé roky si je sem tam připomínáme a ony se v té paměti víc zabydlí. Proto si vzpomenu na všechny spolužáky ze 4. A, ale osazení posledního zaměstnání už tak jednoduché není.

Mladí jsou dnes na koni, protože mají technické vymoženosti a je jim celkem jedno, že je třeba nedokáží správně či odpovědně využít, neznají souvislosti a najdou hned první termín, který se jim naskytne a pak se šíleně diví, že jsem hledal informace o hudebním skladateli ze 17. století a jsou schopni mi se zatvrzelostí buldoka zakousnutého do chlapecké hýždě při nedovolené výpravě za třešněmi tvrdit, že nemohl skládat nějaké ptákoviny, když hrál před devíti lety fotbal. ̈

Ostatně stále více se mi jako nikoli vtip, ale poměrně krutá realita ona známá výměna názorů dvou teenagerů:

„Ty nemáš google?“

„Proč? Mám dědu!“

No fakt je, že mladí dnes tak moc spoléhají, že když neví nebo si to nepamatují, vyhledají si to, že spousta dětí, které se přihlašují ke mně do knihovny ještě v deseti letech neví, kdy mají narozeniny a nevzpomenou si na adresu bydliště. Prostě je to pro ně podružná informace. Ještě před pár lety uměl i prvňáček naprosto přesně nahlásit datum narození, adresu a telefon na maminku.

To s googlem a dědou je moc pěkné!!!

Zajisté s věkem blbneme, ale asi trochu jinak, než si představují dnešní Jéňové. Ten „black box“, ona mašinka v kebuli nám obvykle asi fakt nejlépe fachá zhruba v nějakých těch -nácti.* A od té doby se to pak holt horší a horší, zoubky v synaptických převodech se omílají, řemenice prokluzuje, páčky reznou, paměťové kastlíky se samovolně přemísťují a jejich dvířka se zasekávají...

Poněkud to ovšem můžeme kompenzovat tím, že s věkem disponujeme vyšší mírou praxe, zkušenosti a kogničních schopností, širší škálou osvědčených rozhodovacích algoritmů etc. To ovšem žel toliko dočasně.

Před mladými ovšem máme nespornou a nezvratitelnou výhodu: díky osobní zkušenosti víme, jaké je to být „mladým ťulpasem“, zatímco mladí ťulpasové mohou nanejvýš mlhavě tušit, jaké je být ťulpasem starým.

* Tuším Ernest Thompson Seton vyjádřil, že „nikdo není chytřejší než šestnáctiletý kluk – leda čtrnáctiletá holka.“ (Omlouvám se, pokud cituji ne zcela přesně, četl jsem to naposled někdy v minulém tisíciletí.)

Zkusil bych to ještě poněkud doplnit - tedy aspoň dle mých zkušeností. V -nácti jsme možná schopni přijímat nejvíc informaci, v -ceti je podřizujeme potřebám a v -sáti už většinou tušíme, co je důležité a co lze nechat bez povšimnutí projít kolem. Což neznamená, že se toho budeme disciplinovaně držet.

Milé, vtipné a poučné, Zdeničko. Rada som si to prečítala. Kedysi v škole sme čítavali rozprávku o Troch grošoch. Nedávno som stretla známeho, ktorý nebýva tam kde ja. A rozprávali sme sa presne o tom. Z jedného groša žijeme, tretí vraciame svojim rodičom, jeden požičiavame ale je vo hviezdach či sa nám ten požičaný niekedy vráti. Posielam pozdrav.

Trochu mi to připmíná Zdeňka Borovce a jeho krásný text k písni Taky jsem se narodil bos od skupiny Olympic, kde praví: „Je v Mléčné dráze mince stříbrná, tu dostal věnem každý z nás...“

Mladý Jéňa byl na pěst . U mne vše jistí poznámka v mobilním diáři, a pro jistotu ještě v papírovém nebo narychlo na nějakém útržku. Protože když si to napíšu, nezapomenu

Velmi dobře znám, paní Danielo. Ale nechtěl bych dopadnout jako jeden můj kolega, který potřeboval šest jiných útržků, aby se dopracoval k tomu zásadnímu.

Jó, paměť. 1. stupeň hosipa 2. stupeň hosipa isipi 3. stupeň hosipa isipi isipi. Přeloženo do lidštiny - houby si pamatuju, i když si píšu, že jsem si napsal, co si mám zapamatovat, protože jsem zapomněl, kam jsem ty papírky založil. Prima článek, Zdeni.

No přesně tak, děkuji Ti za všechny hosipi . Jako já, když jsem si nedávno vypsala, jak mi jedou od lékaře zpět domů autobusy, večer jsem si to připravila, ráno při odchodu z domova chtěla uložit do peněženky, ale kde ten pečlivě vypsaný papírek je, to jsem si zaboha nemohla vzpomenout.

Jednou jsem potřebovala napsat recept. Doktorka říkala, že mi napsala čtyři krabičky. "To ne, z lékárny jsem nesla jednu." Pamatuju si to přesně. Z ordinace jsem šla přímo do lékárny, která je nejblíž, ale do které normálně nechodím. Lékárnice byla štíhlá, kolem padesáti. U vedlejšího okénka byla dáma v kostýmku, měla krásné lodičky a ptala se na plíseň na nehtech. Nenápadně jsem poslouchala. Nestihla jsem autobus, na zastávce byla slečna... Pravdu jsme měly obě. Doktorka napsala čtyři krabičky, já vzala jednu a jak jsem poslouchala o plísni, přeslechla jsem, že jde dozadu pro další 😄 Takže mi paměť na to ostatní byla na prd. Ještě víc na prd je, že si to takhle přesně pamatuju doteď. Na zastávce byla slečna, která by autobus stihla, ale řidič ji nepustil dovnitř s horkou čokoládou v kelímku, tak se rozhodla jet do školy tím dalším a vymluvit se, že ho nestihla. Na nádraží jsem se stavila v malém bufetu na kafe, paní mi nabídla koláček, právě je přivezli úplně čerstvé . Vybrala jsem si s tvarohem a rybízem. Do školy pro dceru jsem přiběhla úplně akorát, právě šly s asistentkou... Protože to byla asistentka, kterou měla jen jeden rok, tak i vím, kdy se tohle stalo. V paměti mi to zřejmě zůstalo proto, že jsem o tom mluvila s doktorkou.

Včera v antikvariátu mi 2x vypadl název knížky, kterou jsem četla 🥴 Nejsem schopná si zapamatovat rodná čísla dětí, i když jim je přes dvacet

Řekl bych, paní Mileno, že - jak uvádím výše - tu je jistá souvislost s opakováním. Stávalo se mi to, když naši nahrávali staré silvestry z rozhlasu a já je pak třeba pětkrát, šestkrát slyšel. Nemusel jsem se je učit, prostě do té hlavy vklouzly nějak samovolně. Zato přesná definice hrubého národního produktu, protože jsem „musel“, se vzpouzela a odolala. Takže občas bych nepanikařil, může to být jen přirozená obrana naší paměťové centrály, že tohle fakt, ale opravdu rozhodně potřebovat nebudeme.

Tak jsem si podle tvé metody blog zrekapituloval. Zítra v půl páté hodíš paní Buškovou do kašny a půjdeš to říct tulipánům. Bezva.

Vašek

Vašku, nemaluj čerta na zeď, děsím se, že to tak třeba jednou dopadne. Ale krásně jsi to popsal!

Mi povídej, Zdenko.

A teď si představ, že methylphenyltetrahydropyridin musíš nadávkovat ve správném poměru, který je u každého jiný. Mám své únikové kanály, ideální je šuplík, kde někdy hledám nějaký ferman z pojišťovny, ale zoufale se snažím vzpomenout na generický název pregabalinu, gabapentinu případně escitalopramu.

Nezoufej, paměť je sice důležitá, ale s její ztrátou člověk tak nějak cestuje zpět do dětství.

Tak to jsi mě, Tomáši, potěšil.

Ale jinak to cestování do dětství, uff, toho se bojím, člověku jsou myšlenky najednou malé, tak neví, které a kolik si jich do kufru s sebou zabalit, aby mu to ostatní nezáviděli.