Miluji svého švagra a děsím se následků

Manžel na naši svatbu svého bratra nepozval. Nemluvili spolu už pár let. Teď mě mrzí, že jsem je smířila.

Knihovnici se čtenáři někdy svěří i s tak citlivými okolnostmi svého života, že by to možná jinému nepovídali. Také jsem za čtvrt století za výpůjčním pultem naslouchala některým hodně zajímavým zpovědím a později je se souhlasem jejich vypravěčů zpracovala. Napadlo mě, že letní prázdniny jsou jako stvořené pro čtení skutečných příběhů. A tady je první z nich, vyprávěla mi ho Marta:

Brali jsme se s Milanem po roční známosti. Mně se do vdávání ještě nechtělo, ale Milan žil v neúplné rodině celé dětství a často mluvil o tom, že by rád založil funkčnější rodinu, než byla jeho původní. Líbila se mu atmosféra v naší rodině, že spolu vtipkujeme, máme společné koníčky, sportujeme. Po pár týdnech jsme trávili většinu času u nás a Milan byl spokojený. Někdy mi ale připadal spíš jako starší brácha. Svěřila jsem se mámě, ale vysmála se mi. Takový báječný, slušný kluk, co bych víc mohla chtít. A tak jsme se vzali.

Mrzelo mě, že na svatbu nepozval bráchu. Prý mají léta špatné vztahy a nemluví spolu. Snad právě proto, že jsem takto komplikované vztahy v naší rodině nezažila, rozhodla jsem se, že bratry smířím. Manžel se s Vladimírem zkontaktoval a domluvili jsme si schůzku v kavárně. Od té doby prožívám nejkrásnější a zároveň nejhorší období svého života.

Stačil stisk ruky, pár vtipných glos, švagrovo příjemné chování a byla jsem ztracena. Čekala jsem protivného chlapíka, byla jsem připravena dělat prostředníka mezi znesvářenými bratry, ale nebyla jsem připravena na citovou smršť. Nedostavil se vyložený krasavec, ale čtyřicetiletý sympaťák a hlavně zábavný, galantní a chytrý společník. To odpoledne jsme si nejvíc povídali my dva. Manžel byl spíš rozpačitý a dával všemožně najevo, že se schůzky zúčastňuje jen, aby mi vyhověl a nikoli proto, že by stál o skutečné smíření. Se švagrem Vláďou plynul čas neuvěřitelně rychle. Alespoň mně to tak připadalo. Měli jsme spoustu společných zájmů, shodovali jsme se v názorech na hudbu, smáli jsme se stejným filmovým hláškám. Určitě jsme to ani jeden neplánovali, ale bylo to tady. Nečekané a silné. Oba nás to zaskočilo.

Od té doby prožívám duševní peklo. Čas ukázal, že k Milanovi necítím ani zlomek toho, co k jeho bratrovi. Skutečně je mi spíš přítelem. Je hodný a kamarádský. Ale v jeho přítomnosti necítím lásku, vášeň, příjemné mrazení a šimrání. Cítím se provinile, i když jsem se ničeho nedopustila. S Vláďou jsme se potom jen jedinkrát zcela náhodně setkali ve městě a zašli spolu na kávu. A byli jsme ztraceni.

Není mezi námi nic, zač bych se měla stydět. A za city se necítím zodpovědná. Nedopustila jsem se faktické nevěry, ale manžela nemiluju. Ovšem říct mu to nemůžu. A jakýkoliv vztah s jeho bratrem je předem vyloučený. Našli se po takové době, konečně spolu zkouší mluvit, napravit ztracené roky. Vláďa je o deset let starší než Milan a chová se k němu skoro otcovsky. Jejich táta odešel od rodiny, když bylo Milanovi pět let. Cožpak můžu v této situaci mezi ně vstoupit. Milanovi bych zlomila srdce a definitivně i víru v dobré rodinné zázemí.

 Ale co já? Co bude se mnou? Už to trvá tři čtvrtě roku a hrozně to bolí. I Vláďa je tím, co se mezi námi odehrává zaskočený. Jsem šťastná jen v jeho blízkosti, a přitom se skoro bojíme na sebe pohlédnout. Vláďa žije sám. Po rozvodu s vysokoškolskou láskou se už neoženil.

Cítím se jako v rodinné pasti. Naši mají Milana upřímně rádi. Poprvé v životě bych se od své rodiny podpory a pochopení nedočkala, to vím určitě. Nejsem přelétavá, před Milanem jsem měla jen jeden vážnější vztah, ale o pravosti svých citů k Vláďovi jsem přesvědčena. Není to přechodné poblouznění. Není mi šestnáct.

Kdyby mi tohle někdo ještě před rokem vyprávěl, nevěřila bych, že je to možné. Ale život mě překvapil a já nevím co dál: mám dát citům volný průchod, nebo se svěřit manželovi a nechat rozhodnutí na něm, nebo požádat Vláďu, aby rozhodl za nás oba, nebo nedělat nic a počkat, jestli moje láska časem sama nevyprchá? Co byste mi poradili?