Mé vlasti se tleská a ne že ne

Nezlobím se na nikoho, kdo si v tom není jistý v kramflecích, ale můžou vznikat ve chvílích blaženého krásna vtipné momenty.

Cyklus symfonických básní Má vlast se hraje každoročně dne 12. května, v den výročí úmrtí skladatele Bedřicha Smetany, jako první zahajovací dílo na festivalu klasické hudby Pražské jaro. A já si tento koncert málokdy nechám ujít. Včera jsem byla vděčná televizní stanici ČTart za přímý přenos tohoto hudebního svátku.

Když se 5. listopadu 1882 v sále paláce Žofín na Slovanském ostrově poprvé rozeznělo životní dílo skladatele Bedřicha Smetany celé, sám jeho autor, který seděl v první řadě, ho již neslyšel. Psal Mou vlast mezi lety 1874 – 1879 a na partituru první skladby, Vyšehradu, připsal trpkou poznámku: „V stavu ušní choroby“. Bylo to koncem září 1874. Skladbu dokončil již jako zcela neslyšící. A i přesto dokázal slyšet ve své hlavě přesně to nádherné a geniální, co my slyšíme v koncertních síních dodnes.

Také máte ten skvostně šimravý pocit v zádech, když na začátku Vyšehradu zaznějí zvuky harf středověkého barda Lumíra a vy víte, že teď začíná ten nádherný hudební zážitek, na který jste se tak těšili? A mně se ten samý pocit vrací na konci skladby, kdy báseň Vyšehrad tiše končí, což znázorňuje řeku Vltavu, která pod hradem protéká a já už se nemůžu dočkat prvních tónů skladby Vltava, těch prvních pramínků, potůčků, které se slévají… No je to pro mě vždy obrovský zážitek, který mě nikdy neomrzí.

A já jsem si včera vzpomněla, jak jsem jednou zahájení Pražského jara sledovala ve společenské místnosti jednoho z luhačovických sanatorií, kde jsem si léčila průdušky. Místnost byla plná lidí a vedle mě Mou vlast nadšeně prožívala taková velice spontánní pacientka, která do rytmu snad i dýchala. Po mé levici seděl pán, o kterém jsem si celý Vyšehrad nebyla jistá, zda spokojeně spí nebo skladbu tak niterně prožívá. A nebyla jsem si jistá ani poté, co najednou vykřikl: „Ježišmarjá, paní, co tady plácáte rukama, vy nevíte, že mezi jednotlivými básněmi se netleská? To se snad učí už na základní škole.“ On ten názor totiž mohl vyřknout buď jako znalec, který byl vyrušen ze zážitku, ale taky coby klímající pacient, kterému se právě něco pěkného zdálo.

A k pánovi se hned přidalo i několik dalších znalých posluchačů, ale neposedná paní se nedala a spokojeně řekla: „Když se mi něco líbí, tak tleskám, já si nemůžu pomoct.“

Asi ani vám nemusím připomínat, že Má vlast tvoří jeden dramaturgický celek a že zejména poslední dvě skladby Tábor a Blaník na sebe hudebně přímo navazují. Netleská se tedy hlavně proto, aby nebyl přerušen hudební oblouk. Takže úplně nejsprávnější je zatleskat až po dokončení celého cyklu, ale v žádném případě mezi jednotlivými částmi. Hele, já vím, že to spontánní tleskání neudělalo ostudu v hledišti koncertního sálu, že šlo jen o nadšení mezi lidmi, kteří seděli většinou v křeslech v papučích a usrkávali kafe nebo čaj, jenže mě paradoxně nakonec mnohem víc rušilo to vysvětlování zasvěcených, kteří paní poučovali, takže jsem z Vltavy tehdy neměla skoro nic.

A víte, co jsem včera doma dělala já? Prásknu to na sebe. Já jsem při Vltavě tleskala už u prvních něžných pramínků, u romantiky měsíční noci, u dramatických peřejí Svatojánských proudů… Slibuji, že ve Smetanově síni Obecního domu to nikdy neudělám, ale včera jsem si nemohla pomoct.