Marně na poslední poctě Karlu Gottovi hledám nějakou tu zmiňovanou hysterii a cirkus

Nikdo nemlátí hlavou o zem, nikdo se teatrálně nehroutí, nikdo neštká jako na Národním, aby se „proslavil“, nikdo neposkakuje před televizními kamerami, jen aby byl vidět.

Nastaly poslední dva dny rozloučení a žádná hysterie se stále nekoná. Četla jsem fůru článků, které o ní s jistotou hovořily, ale nikde nic.

Kolem nás se prý rozšafně vlní doba, která hojně přeje závisti, sobectví, aroganci, sebezahleděnosti, lhostejnosti, chamtivosti… A pak je tu najednou situace, která dává škarohlídům nahlédnout, že se mýlí, protože takoví prostě všichni nejsme. Z úcty a s láskou k „cizímu“ člověku jdou naprosto dobrovolně tisíce lidí vystát dlouhou frontu, koupí květiny, cítí upřímný zármutek a naprosto nesobecky oceňují jeho osobnost a umění. Ti lidé z toho nemají žádný osobní prospěch, nic hmatatelného za to nedostanou, jen prostě dělají něco zcela neokázalého pro člověka, kterému chtějí naposledy poděkovat a vědí naprosto přesně, za co jejich díky jsou.

Můj zlomený nárt čeká druhá operace, tak se s mým oblíbeným zpěvákem loučím doma. Sleduji televizi, občas mrknu na internet a vidím přesně to, co jsem čekala. Na Žofíně se tisíce lidí v naprostém poklidu klaní člověku, kterého milují. Vzdávají mu poslední poctu, chtějí se rozloučit osobně. Já na tom na mou duši nevidím vůbec nic patologického či škodlivého. Vše probíhá velice poklidně a důstojně. Nikdo nemlátí hlavou o zem, nikdo se teatrálně nehroutí, nikdo neštká jako na Národním, aby na sebe upozornil a „proslavil“ se, nikdo neposkakuje před televizními kamerami, jen aby byl vidět. Jen tichá úklona a položení kytičky. Úctu sem přišly vyjádřit snad všechny věkové kategorie. Vidím lidi mého věku, vidím babičky a dědečky, vidím lidi kolem třicítky, vidím mladé lidi věku studentského, vidím kluky s kapucí přes hlavu. Když někoho z nich televize osloví, odpovídají velice slušně a rozumně. Neházejí žádnými velkými slovy, nepřehánějí, neprýští patosem. Prostě jen obyčejně a zdvořile vyjádří pár slovy odpověď na položenou otázku.

Kamarádka, která se v tuto chvíli nachází někde uprostřed mostu Legií, mi spokojeně volá, že zástup postupuje pokojně, krásně to odsýpá, nikdo nepředbíhá, lidi si spolu povídají a na rozdíl od jiných akcí, které v poslední době navštívila, při nichž se na jednom místě nacházelo hodně lidí, tu není nepořádek. Nikdo si nepodestýlá, je dost odpadkových košů, lidi nazdařbůh neodhazují plastové lahve ani papíry od svačiny. Pochvaluje si doslova přátelskou atmosféru a říká, že to se těžko popisuje, to se musí zažít. Nejsou tu žongléři ani klauni, cirkus se zkrátka nekoná.

A tak si tu dumám, proč jsou lidi, kterým doslova vadí, že tu s námi žil někdo, pro koho tolika lidem není zatěžko si přivstat, cestovat třeba stovky kilometrů a zažít trochu nepohodlí, jen aby mu složili poslední poklonu? Co je na tom, proboha, zlého? Možná nikdy neslyšeli o tom, že takové rozloučení je slušné. Poslední rozloučení se zemřelým patří totiž k nejstarším známkám lidské kultury. Živí symbolicky převádějí zesnulého na druhý břeh a navždy se s ním loučí.

To, že se poslední dny o Karlu Gottovi hovořilo, je naprosto v pořádku. Patří to k pietě. Když někdo odejde, vzpomíná se v ty dny na něj. Když je to někdo z rodiny, vzpomíná na něj široká rodina, dokonce i příbuzní, kteří ho třeba už dlouho neviděli. A když je to osobnost takové nevšední popularity, pak je to vzpomínání a hovory o něm logicky mnohonásobně větší. Já na tom fakt nevidím nic špatného. Spíš by mi bylo hodně divné, kdyby tomu bylo naopak. Kolik lidí jsme v životě potěšili, tolika lidí se náš odchod na věčnost dotkne, tolik jich na nás bude vzpomínat a ve dnech piety o nás mluvit, tolik se jich s námi přijde rozloučit. Kamarádka mi vyprávěla, že její muž jel minulou středu po pražské magistrále, když kolem desáté slyšel z rádia tu smutnou zprávu. Ač je to chlap, prý se mu snad na chvíli zastavilo srdce. A pak si všiml, že i v ostatních autech mají lidi evidentně zapnutá rádia, protože se celý provoz najednou zpomalil, lidi po sobě nevěřícně koukali a pak řidiči začali troubit. Stovky klaksonů jako spontánní vyjádření smutku a pocty. Ještě když jí to večer doma vyprávěl, mu trochu selhával dojetím hlas.

Se zítřejším pohřbem se to vše zklidní a sníží na běžnou míru. Doba akutního truchlení odejde a nastane čas smíření s osudem. Prostě jako u každého smrtelníka.

A že těch slov bylo poslední dobou až moc? Nu, já to vidím tak, že je to důsledek toho, že už v televizi nechytáme jen ČT 1 a ČT 2, že v rádiu nenaladíme jen stanice Praha, Hvězda a Vltava, a že v trafice koupíme víc než tři druhy novin a časopisů. Ať se stane cokoli významného, tak je logické, že o tom chtějí informovat všechna média, kolik nás jich obklopuje. Ale na nás je, kolik si jich pustíme k sobě domů a k sobě do duše. Je to naše svobodná volba a zaplaťpámbu za ni. Možná jednou padne rozhodnutí, že v případě hojně sledované události budou média slosována a ta, která budou vylovena z osudí, budou moct o té věci informovat až do aleluja, zatímco ostatním zbyde jako vždycky jen planě pindat o ničem, aby „tou událostí“ nerozčilovali posluchače a diváky, kteří to už slyšeli na jiné stanici.

Karel Gott miloval své publikum a celý život pracoval na tom, aby bylo co nejpočetnější. Nikdy se s tím netajil a často zmiňoval, že mu popularita, ani jistá ztráta soukromí nevadí, protože to patří ke slávě a on chtěl slavným být. Čím víc lidí se k němu hlásilo, tím byl šťastnější. Pokud teď shlíží z nebes a vidí své úplně poslední a zároveň nejpočetnější publikum, pak to štěstí a upřímnou lásku přítomných určitě cítí i tam.

Karlu Gottovi s úctou a poklonou

Zdeňka Ortová