„Kdyby si děti mohly vybírat své rodiče, ušetřili bychom spoustu rodičů.“ Citát mého oblíbeného básníka Jiřího Žáčka je tím nejvýstižnějším, čím závažné téma začít.
Rozvod manželů či rozchod partnerů bolestně zraňuje nejen oba aktéry rozluky, ale nejvíc samozřejmě ubližuje jejich dětem. Tato situace je v dnešní době takřka na denním pořádku a každý pár ji zvládá jinak. Důležité je zmínit, že ať už si partneři ublížili jakkoli, pokud najdou alespoň základní shodu ohledně vztahu k dětem, pak je vše na nejlepší cestě, jak potomkům připravit pěkné dětství, i když s nimi již oba rodiče nesdílejí společnou domácnost.
Znám nejednu rodinu, kde to takto bez problémů funguje, ale bohužel znám i děti, kterým jejich nejbližší přidělili roli nástroje vlastní pomsty vůči bývalému partnerovi a z dítěte si vyrobili posla nenávisti. Žádné dítě není ze své podstaty na takovou situaci připravené a neví, jak na ni správně reagovat. A zatímco se rodiče prostřednictvím svého dítěte s nadšením zraňují navzájem, tak netuší, že tím nejvíce zraněným je nakonec jejich dítě. Je to asi jako když chcete někoho přetáhnout klackem a ve chvíli, kdy se k výkonu důkladně napřáhnete, tak ten, kdo naprosto nevinně stojí vedle vás, nestačí uskočit a slízne jednu taky.
My knihovnice jsme občas v roli zpovědníka či rodinného psychologa, protože se nám někteří čtenáři svěří se štěstím i s jeho protějškem. A tak jsem právě před pár dny vyslechla příběh nešťastného tatínka, kterému bývalá partnerka nechce půjčovat osmiletou dceru, s níž však on má moc pěkný vztah, svoje dítě má velice rád a domníval se, že jeho odchod od ženy, s níž již nedokázal sdílet společnou domácnost, na jeho otcovství nic nezmění. Po pravdě si vůbec neumím představit zmatek v hlavě děvčátka, které se na tátu těší a maminka nejen že není jejich setkání nakloněna, ale ještě mu před ní s chutí nasazuje psí hlavu.
A shodou okolností jsem o dva dny později nepříjemně ohromena vyslechla příběh opačný, kdy maminka, když od ní partner odešel, souhlasila se střídavou péčí, aby měl jejich syn oba rodiče stejným dílem. Dva roky to fungovalo báječně. Ale s nástupem syna do základní školy se vše změnilo. Tatínek mu vštěpuje prazvláštní vnímání světa, kde hlavní roli hraje chlapec a ostatní mu jsou jen k ruce. Klučina tedy od táty slyší, že on paní učitelku poslouchat nemusí, protože mu ženský nemají co poroučet, z toho důvodu nemusí brát vážně ani mámu, domácí úkoly psát nemusí, protože na to není žádný zákon, pomáhat doma nic nemusí, protože není ničí sluha, ani odnést si talíř po večeři nemusí, protože od toho je máma, co by jinak dělala. No je těch jeho „výchovných“ názorů ještě fůra a zmiňovat všechny se mi vůbec nechce, to bych kazila náladu nejen sobě, ale i vám nevinným čtenářům.
A tak bych dnešním blogem chtěla vyseknout poklonu všem rodičům, kteří se sice rozešli, ale jejich děti ušetřili válečné vřavy i bojových zranění. A těm druhým, bych ráda věnovala skvělý citát z knihy Obraz Doriana Graye: „Zpočátku děti své rodiče milují, s přibývajícím věkem je soudí, někdy jim odpustí.“
Proto na vás, milí rodiče, apeluji s prosbou, tím, že se chováte čestně k sobě navzájem, se chováte čestně i ke svým dětem. A jak autor citátu Oscar Wilde krásně definoval, jednou zkrátka přijde chvíle, kdy vaše činy vaše děti začnou soudit, ale ne vždy dojde k odpuštění.
