Lze číst erotický román bezpečně?

Jakožto knihovnici mi před pár lety nemohlo uniknout čtenářské hemžení kolem momentálního světového bestselleru. V jeho názvu se hovoří o padesáti odstínech šedi a od jeho tuzemského vydání se okamžitě brodily šestisetstránkovým erotickým příběhem i čtenářky české. Sem tam i čtenáři. Ne snad, že by se některým pánům kniha nezamlouvala, ale k její četbě se neostýchají přihlásit jen ti, kterým je fuk, co si o nich pomyslí kolega od vedlejšího soustruhu či od bankovní přepážky.

Příběhu o slušné vysokoškolačce Anastasii, která zatím neokusila zhýralého života, čehož se jí dostane vrchovatou měrou od mladého úspěšného milionáře se šrámy na duši a krutou minulostí, se u nás během několika prvních měsíců prodalo přes neuvěřitelných sto tisíc výtisků. Takový čtenářský zájem naposledy zřejmě zažil jen Harry Potter a před ním Školák Kája Mařík.

A tak zatímco jedni kolabovali při zjištění, že se takového škváru ve světě prodalo už přes čtyřicet milionů výtisků, druzí pobíhali po obchodech a nedočkavě se pídili, kdy vyjde druhý díl. Odpůrci příběhu byli zhnuseni, jeho obdivovatelé byli u vytržení a prozíravý nakladatel hledal v šatníku oblek s co nejhlubšími kapsami, aby bylo co mastit. Zrovna nedávno jsem kamarádce, spisovatelce Táně Kubátové, se smíchem říkala, že pokud chce dnes vydat čtenářsky vyhledávanou knihu, musí do ní vrazit buď čuňačinky nebo upíra.

Moji bližní i občasní přihlížející vědí, že bez knihy na dně batůžku neudělám z domova ani krok. Nejvíc se těšívám na chvilku, kdy se cestou z práce zastavím v kavárně u dobré kávy a začtu se tu do pěkných fejetonů šikovných mistrů slova, jindy do dobře napsané napínavé detektivky či do zbrusu nového románu. Dělám to tak už léta a na mou duši se mě dosud ještě nikdo z dalších konzumentů nezeptal, co že to vlastně čtu. Kdyby se mě tedy bývala ta paní s vnoučaty od vedlejšího stolku zeptala před týdnem, mohla jsem jí s hrdostí na tuto otázku odpovědět, potěšit její zrak obálkou Nerudových fejetonů a být v jejích vzpomínkách za inteligenta.

Ale co teď? Sedím nad celosvětovým trhákem, kde je duchaplnosti asi tolik, co mléčných výrobků na technoparty, a zatímco románová hrdinka vstupuje do výtahu s partnerem a se spoustou nemravných myšlenek, které hodlá o dva řádky níže realizovat, já lovím zbytky duchaplnosti vlastní. A jsem i starostí bez sebe, aby ta sympatická důchodkyně po mně nechtěla přečíst ukázku. Mrzí mě, že místo sexem posedlých kapitol právě nečtu nějaký sociální román o špatně živených dětech. Jak ráda bych z něj zacitovala tomu jejímu zmlsanému pubertálnímu vnoučkovi, co se ofrňuje nad šlehačkou s jahodama, i když je mi jasné, že by dal přednost nějaké nestydatosti, do níž jsem zabořila záložku.

„To je, paní Kadlecová, román o vztazích.“

„Aha, to vy jako knihovnice asi musíte číst i takový tlustý knížky, že jo, abyste věděla, co lidem půjčujete, kdyby se ptali, o čem to je.“

„Nooo, všechno přečíst nezvládneme, ale přehled mít musíme,“ odpověděla jsem tak nějak za všechny knihovnice, které jsou na veřejnosti přistiženy s necudným čtením. A hned jsem si vzpomněla na kamarádku, která zmíněnou knížku u nás v knihovně chvíli potěžkávala v ruce a nakonec si ji celá ruměná nepůjčila se zdůvodněním, že kdyby ji manžel viděl na nočním stolku, ještě by si mohl nedejbože myslet, že jí v manželství něco chybí.

A tak pokud se snad náhodou řadíte do nadšeného zástupu těch, kdo propadli tomuto stránkově tučnému dílku, snažte se mít na paměti, že nejde o realitu a odpusťte svým partnerům, že mají jen jediný odstín šedi. Nebo si vzpomeňte, že v jednom ze svých aforismů říkám: „Rozdíl mezi erotickou a sci-fi literaturou je fakt, že ve své posteli potkáme spíš takového mimozemšťana než takový sex.“