Lidská paměť je nepraktická

Je to k vzteku. Paměť je hrozně nepraktická. Klidně vám zpaměti zarecituji básničky, které znám ze školy, což je mi například na úřadech k ničemu, protože tam po mně většinou chtějí číslo občanky, které si nepamatuji.

Brasileiro Sampaio de Souza Vieira de Oliveira. Pokud se teď divíte, jakou divnou větou jsem dnes zahájila, pak já se nedivím vám. Jedná se totiž o jméno bývalého vynikajícího brazilského fotbalisty, řečeného Sócrates. Fotbaloví fanoušci teď jistě pookřáli a libují si: no jó, Sócrates, to byl kapitán brazilské reprezentace, útočný záložník, jaký se hned tak nerodí, a ty jeho perfektní patičky a penalty, co kopal bez rozběhu… Za dámskou část mohu dodat, že tento sportovec okouzloval i svojí vysokou postavou, kudrnatými vlasy, sympatickým plnovousem a titulem dětského lékaře.

Asi se ptáte, proč se rozepisuji o člověku, který s fotbalovým míčem dělal divy před třiceti lety? Tak si ještě jednou omrkněte první větu a vězte, že jeho civilní jméno, jež v dobách své slávy nepoužíval, si celých třicet let pamatuji a můžu vám ho bezchybně a bez zaváhání zarecitovat, když mě o půlnoci vzbudíte, i v poledne nad smaženým kuřetem a dokonce i při sledování posledních minut napínavé detektivky. Svého času to byl, pravda, můj sportovní idol, ale proč se mi tak dlouhé a krkolomné jméno zapsalo na věky do paměti, když je tato má vědomost v praktickém životě nepoužitelná, to opravdu netuším.

Stejně kvalitně umím odříkat Taťánin dopis Oněginovi. Měli jsme se ho na škole naučit zpaměti jen první třetinu, ale Puškinovy geniální verše mi učarovaly natolik, že jsem se jej naučila zcela dobrovolně celý. Ani tato znalost není k běžnému použití. Třeba na úřadech ho po mně zadeklamovat ještě nikdy nechtěli, ale číslo občanského průkazu, které si nepamatuji, je zajímá vždycky.

Lidská paměť je záležitost zcela nevyzpytatelná. Sem tam se nám do ní naroubuje štěp naprosto zbytečného údaje a vegetativně se zde uhnízdí, aniž o to usilujeme. A na druhé straně nám tu krní stovky informací denní potřeby, na něž si v pravou chvíli zaboha nevzpomeneme, kdyby nás v kole lámali. Můj kamarád vám na požádání kdykoli odříká dvacet cifer za desetinnou čárkou Ludolfova čísla, ale když má při placení v supermarketu zadat u pokladny čtyři číslice svého PIN kódu, začne si po pár marných pokusech vztekle šacovat kapsy a hledá kartičku, kde je má zapsané.

Jiného mého známého poprosila stará teta, aby jí v diáři vyznačil data svátků a narozenin všech rodinných příslušníků, protože se bála, že už jí paměť tak dobře neslouží a mohla by na některého z nich zapomenout s gratulací. Od té doby teta nikomu z rodiny už dárky nenosí. Nepamatuje si totiž, kam ten diář uložila. Kamarád jí to moc nevěří a podezírá ji z lakoty. Ale já tetičku hájím. Možná stará paní neví, kde má zápisník, ale třeba umí, jako když bičem mrská, Mendělejevovu tabulku prvků a morseovkou vyťukat slovo papírnictví.

Pokud si i vy občas nemůžete na něco podstatného vzpomenout, neklesejte na duchu, řekněte si třeba: Brasileiro Sampaio de Souza Vieira de Oliveira. Klíčky od auta vám to sice nenajde, ale určitě vám stoupne sebevědomí... a taky fyzická kondice, až pošlapete na autobusovou zastávku.