Konec mýtu o důchodcích v supermarketech

Určitě už jste viděli na vlastní oči nebo na fotografiích třeba na internetu fronty lidí v penzijním věku před ranním otevřením supermarketu.

A mnozí z těch, kteří tento klasický obrázek vidí, se okamžitě ušklíbnou, protože jim toto počínání přijde neuvěřitelné, směšné, nedůstojné, prostě tak nějak pod jejich úroveň. Tedy hlavně těm ekonomicky aktivním, kterým je jejich vlastní důchodový věk vzdálený jako naší fotbalové reprezentaci titul mistrů světa. To se to pak ohrnuje nos nad těmi s holemi, igelitovými taškami, mobily aligátor a endoprotézami. Většina z nich totiž musí otočit doslova každou korunu, takže jim přijde sleva másla z dvaapadesáti na dvaatřicet jako požehnání shůry, protože když se jim povede ušetřit další dvacku na banánech a třicet na čtvrtkilové kávě, tak si můžou jít do lékárny koupit třeba živočišné uhlí, protože i tyhle prachobyčejné „lentilky proti průjmu“ dneska stojí kolem sedmdesáti korun.

Škoda je, že z těch mladých, pracovně schopných a sportovně zdatných málokoho napadne, že jejich odsudky na adresu neustále nakupujících a jim mezi regály překážejících penzistů, nepadají na úrodnou půdu, neboť na té sklízejí jiní. Vysvětlím. Už jste se někdy zamysleli nad tím, jakou spotřebu mají dejme tomu osmdesátiletí manželé nebo pětasedmdesátiletá vdova? Tedy přesně ti, které u všech těch kauflandů vídáte? Já vám to prozradím, proti nám věkově mladším naprosto minimální. Starý člověk toho totiž už zdaleka tolik nesní ani nevypije, ba ani dalších potřeb tolik nemá, to je normální běh života. Váš děda taky býval kus chlapa, kterému bylo ke svíčkové šest knedlíků málo, zatímco dnes se třetím na talíři bojuje, aby babičku neurazil a nemyslela si, že mu nechutná. Když tedy vidíte, jak důchodci deportují v pojízdných koších do zaparkovaných aut nákupy připomínající stěhování národů, pak vězte, že kdyby to bylo skutečně pro ně, musel by mít každý druhý důchodce pronajatý hangár o rozloze pěkných pár metrů čtverečních, protože kam by všechny ty balíky mouky, cukru, toaletního papíru a slunečnicového oleje v akci ve svém malém bytě každý týden dával? A hlavně, kdy by to zkonzumoval a vypotřeboval?

Nu, je to totiž tak, že valná část těch cenově akčních staroušků nevstupuje do konzumních ringů volných kvůli sobě a svým zásobovacím touhám. Mnoho z nich je pověřeno mladými progresivními členy rodiny, aby jim cenově výhodné nákupy obstarali. Protože jen oni zvládnou během krátké doby spotřebovat dvě a půl kila vanilkové zmrzliny, pětikilové balení jasmínové rýže, šest litrů bezlaktózového mléka, pět balení čtyřlitrového pracího gelu, osm velkých řeckých jogurtů, deset kilo nových brambor...

Máte babičku nebo dědu? A dovedete si představit, jak dlouho by se s tak důkladným nákupem potýkali, než by všechno slupli a vypotřebovali? Jenže oni tam za týden stojí zas a za další týden opět. A ti mladší a šťastnější projíždějí kolem marketů za svými pracovními povinnostmi a nad počínáním ve frontě stojících důchodců v lepším případě vtipkují. To se jim to snadno roztahuje pusa od ucha k uchu, když pak většina z toho, co jejich rodiče, prarodiče nebo ochotná sousedka důchodkyně v samoobsluze ulovili, byla pro ně.

Uznejte sami, musí to tak být, protože starý člověk toho prostě tolik nesní, ani kdyby se rozkrájel na nudličky. Nebo jste snad už někdy viděli, že by na Vizovickém trnkobraní porazil při soutěži v pojídání švestkových knedlíků nějaký penzista byť i jediného z mladých nenasytů, co těch knedlíků slupnou kolem sto padesáti, ani se nezapotí? Neviděli. No tak vidíte.