Když venkovanka vyrazí do Prahy pro medaili

V pátek třináctého se na výlet do hlavního města vydá jen hodně odvážný člověk. A to my blogeři jsme. Jinak bychom v tak rizikový den seděli doma u počítače.

Ale vyhlašování Blogerů roku je tak sympatická akce, že jí my psavci prostě nemůžeme vynechat. A vůbec nezáleží na tom, jestli jsme vyhráli, jestli jsme se vešli do desítky, jestli dostaneme metál nebo jen potřesení ruky na uvítanou. Setkání s lidmi, kteří stejně jako vy nosí pravidelně prostřednictvím blogů svoji kůži na trh, stojí za to. Někteří se už osobně známe z předešlých ročníků vyhlašování, tak se vítáme nadšeně, kdo přišel poprvé, podá ostatním ruku, představí se a je hned přijat do kolektivu, ať píše o politice nebo o počasí.

A já jsem se na setkání s přáteli a poznání nových opravdu těšila. Ale nejsem z Prahy, jsem přespolní. To znamená zjistit si vlakové spojení s přestupem v Kralupech, a na mapě najít cestu na Kampu a k Werichově vile, kde se předávání cen bude konat. A pak se najednou ocitnete na Karlově mostě a koukáte jako nadšená venkovanka na výletě.

A pak to nádherné, historií políbené místo obíháte ze všech stran a fotíte, protože kouzlo okamžiků si chcete uchovat nejen v srdci.

Používat mobil na Karlově mostě podle mě není slušné. Je to takové neuctivé narušení technikou, což mě, coby Velvaračku, jejíž město se proslavilo přivezením natvrdo vařených vajec na stavbu mostu, není lhostejné. Proto věřte, že na fotografii netelefonuji, ale rovnám si náušnici.

Ovšem den je nejen krásný, ale i letně horký. Žízeň je veliká, ale usuzuji, že skočit si na něco tekutého v pátek třináctého do Márnice, není ten nejlepší nápad, tak kvapím dál.

A konečně jsem u cíle. Werichova vila je nádherná, jsem upřímně nadšená a nechávám se vyfotit u pohostinného místa v bicyklovém provedení.

Ještě před vilou jsem navigována, že vyhlašování se koná v podkroví, tak mám stoupat po chodech hodně vzhůru. Jenže v přízemí je proslulá cukrárna a já se prostě nemůžu nepokochat těmi zákusky, ale odolám.

A nahoře nastává to avizované vítání s ostatními blogery a adminy blogu a po chvíli i oficiální vyhlašování vítězů. První vyhlašovanou kategorií je Blogerka roku. A já jsem v klidu, protože jako první na pódium vystoupí bronzová Kateřina Lhotská, takže si coby stříbrem ověnčená blogerka nejdřív omrknu, jak předání ceny bude probíhat a nebudu za obětovanou, která to musí ostatním předvést jako první. Patrik Banga vyvolává paní Lhotskou, která ovšem není přítomna, tak se mi dostává té cti a jako první ze všech blogerek a blogerů klopýtám jako odsouzená na pódium opravdu já.

Pak následuje vyhlašování Blogerů roku a hned za nimi Vypravěče roku. Nu, hlasy čtenářů mě vynesly na třetí místo, proto jako první z Vypravěčů vstupuji na pódium opět já. Druhý Jaromír Šiša a vítěz David Vlk už mají ode mě cestičku dobře vyšlapanou.

A pak všichni šupajdíme na zahrádku vily, kde je připravené občerstvení a oficiality nahradí volná zábava. Někteří jsou tak uvolnění, že okamžitě odhazují boty na vysokém podpatku a ulevují nohám zmučeným pražskou dlažbou.

A pak následuje přátelské hemžení, povídání, smích, vyprávění historek, za které děkuji zejména Soničce a Honzíkovi Pražákovým, a taky občasné focení. Zde jsem například s Jitkou Štanclovou a s Šárkou Andrlovou. Jitu, odpusť, prosím, že světelný kroužek na Tvém obličeji nešel nijak zaretušovat, prostě jsi osvícená, Šárko odpusť, že jsem tímto prozradila, kdo odhodil boty, prostě jsi bosá, ale šťastná 😊

Nejsem ničím tak božsky nadaná jako byl pan Werich, ani tak výtvarně nadaná jako pan Trnka, ale zkusila jsem napodobit jejich posezení, tak snad alespoň to jsem svedla:

Tak na závěr ještě jednou děkuji všem, kdo mi poslali do ankety hlasy a tím mi umožnili prožít tak báječný zážitek, děkuji všem přítomným, kteří ho v průběhu podvečera a večera pomohli vytvářet. Odvážím si domů radost z ocenění, pocit štěstí z krásných setkání, blaženě ženský pocit při políbení ruky od Jana Pražáka a vítězného blogera Vladimíra Gottwalda i nadšení z obětavosti moravských blogerů, kteří vážili kvůli dvěma hodinám setkání tak dlouhou cestu (museli ve 20:00 utíkat na vlak, já taky), protože se s námi ostatními chtěli vidět!!!

Tak kolegyně a kolegové, šup šup k počítačům a pište, ať uděláte radost čtenářům, kolegům, adminům i sami sobě!

Ta světýlka v očích nejsou jen odrazem fotoaparátu mojí kamarádky Danušky, ale i přesnou definicí mého momentálního rozpoložení:

P.S. Návrh adminům: pro příští rok bych se přimlouvala za blogerský večírek u nás ve Velvarech, je tu taky krásně a naše historické náměstí je plné kočičích hlav, abyste nemysleli, že jen Kampa je špatně schůdná :-)