Když si děti chtějí vypůjčit Kámasútru

Ono se snadno poví, že vás to nesmí zaskočit. Kdy jindy by však měla mít knihovnice na trochu toho šokovaného výrazu nárok?

Bylo to odpoledne jako každé jiné. Do knihovny k nám přicházeli čtenáři všech věkových kategorií a po třetí hodině, kdy končilo odpolední vyučování, i spousta školáků. A mezi nimi i dva žáci druhé třídy. Takoví roztomilí špunti to byli. Na zádech nacpané batohy školními pomůckami a učebnicemi, až je ten náklad div nepřevážil, a v očích maximální zvědavost. Chodili kolem knižních regálů a moji pozornost upoutali hlavně tím, že do sebe strkali, něco si šeptali a pokukovali směrem k výpůjčnímu pultu. Evidentně si vzájemně dodávali odvahu a čekali, až se půjčovna trochu vyprázdní. Asi po deseti minutách se dočkali. Větší část přítomných dětí odešla na autobus a zbývající si buď povídaly u stolků, nebo byly zabrány do hledání té správné knihy.

A to byl jejich okamžik. Kluci mě oslovili s tím, že by se u nás rádi zapsali jako čtenáři, ovšem jen za podmínky, že by si mohli vypůjčit Kámasútru. Rychle jsem zhodnotila situaci. Kdepak, tihle prckové nevypadali na to, že by je pro pobavení nastrčil starší kamarád. Oni to mysleli vážně. Je to moment, kdy nesmíte coby knihovnice hnout ani brvou. Pěkně v klidu jsem si zapisovala jejich nacionále, vyráběla průkazky, vyplňovala kolonky v počítačovém výpůjčním katalogu a všímala si, že ani v průběhu této úřednické desetiminutovky nadšený svit v jejich očích nevyhasíná.

Pak jsem kluky vyzvala, aby mě následovali do „pohádkové části knihovny“. Tam jsem jim s politováním vysvětlila, že kniha, o kterou mají zájem, je k vypůjčení jen v knihovně pro dospělé, takže by si ji mohli na svou legitimace od nás odnést jen jejich rodiče. To nové čtenářské adepty skoro vyplašilo, ale nedbala jsem a stejně monotónním hlasem, abych nevzbudila pozornost dalších malých návštěvníků, jsem jim nabídla knihu, která by je taky mohla zaujmout: Krtek a maminka. Tak zklamané čtenáře jste ještě nikdy neviděli. Ale věděla jsem své. Vyzvala jsem je, ať knihou zalistují, že se jim třeba zalíbí. Po chvíli se přišourali, jeden tváře rudé, druhý pobledlé a rozpačitě mi knihu vraceli zpět.

Já vám dám Kámasútru. Teď musíte rozdýchat krtečka, který pomáhal rodit paní zajícové tři miminka i příliš věrohodné kresby, které příběh doprovázejí. Tahle knížka přivedla do rozpaků už větší kabrňáky. To jsem si samozřejmě jen myslela, ale nahlas jsem se zeptala, jestli si knihu chtějí vypůjčit? To víte, že nechtěli. Nějak je ten zájem o rozmnožování rychle přešel.

Nakonec si každý odnášel domů jeden z dílů Deníků malého poseroutky. Zřejmě se jim zdál název dostatečně pikantní. A já už se těším, co pěkného si budou chtít vypůjčit příště.