Když se dítě už nikdy nevrátí z prázdnin

Jsou chvíle, kdy je vám všechna politika světa ukradená, kdy člověku vlastní trable a bolesti začnou připadat malicherné a nepodstatné.

Je to nepochopitelné, je to příliš bolavé, je to kruté. Prosba, s níž se na mě obrátila maminka jednoho ze čtenářů naší dětské knihovny, mě zasáhla a ochromila. I kdybych ty moje nártní kosti neměla zlomené dvě, ale všechny, nemohlo by mě to bolet víc. Mám napsat pár slov, zkrátka nějakou malou vzpomínku, která bude přečtena na posledním rozloučení s jejím jedenáctiletým synem, který se už nikdy nevrátí z prázdnin. Pokyny jsou jasné. Rozloučení se odehraje na úpatí hory Říp, účastníci mají přijít v pohodlném barevném oblečení, přinést cokoli, co jim připomíná, jaký její syn byl, co rád dělal, co společně zažili. Když vysvětlím svoji současnou nepohyblivou situaci, domluvíme se, že v případě, že se nebudu moct dostavit osobně, přečte moji vzpomínku někdo jiný. Paní mě o to žádá z toho důvodu, že mě její syn měl moc rád a pokaždé se na mě do knihovny hodně těšil. A já při těch slovech polykám slzy, protože ta náklonnost byla vzájemná.

A tak jsem usedla k počítači a se sevřeným srdcem a s bolestí, jejíž intenzitu neumím pojmenovat, jsem napsala svoje nejtěžší vyznání (z důvodu piety jsem zde v textu vynechala křestní jméno a nahradila ho všeobecným pojmenováním ON):

"Když jsme s kolegyní letos připravovaly slavnostní vyhlašování Krále čtenářů a knihovnický počítačový program nám prozradil, že se v kategorii mladších školáků stává Čtenářem roku za nejvyšší počet vypůjčených knížek ON, moc mě to potěšilo.

ON totiž nebyl jen častým návštěvníkem naší knihovny a čtenářem s vlastním vytříbeným vkusem, ON se postupně pro mě stal tím, co knihovnice v dětské půjčovně zažije jen několikrát za svoji kariéru a o to větší je to vzácností, stal se mým dětským kamarádem, s nímž je radost sdílet svěřenou radost, společně se smát a povídat si nejen o knihách.

A když za mnou po programu přišel a poděkoval mi za to, že při vyhlašování zažil tak pěkné chvíle a řekl mi, že poznal, že jsem mu odměnu vybrala přesně podle jeho zálib, zkrátka že jsem mu dárky „ušila“ na míru, byli jsme v tu chvíli šťastni oba. ON proto, že dokázal něco mimořádného a vstoupil jako vítěz do dějin velvarské knihovny. A já proto, že jako mimořádný člověk právě navždy vstoupil do mého srdce, protože vůbec není samozřejmé, aby malý čtenář přišel sám od sebe vyjádřit radost a poděkování."

A pak jsem v inkriminovaný den a čas seděla s nohou v ortéze doma a vzpomínala, jak pod Řípem právě pro NĚJ vypouštějí do nebe balónky. Vůbec jsem si neuměla a doteď nedovedu představit, že už HO v knihovně nikdy neobsloužím, nepopovídáme si, nezasmějeme se spolu.

Chtěla jsem tímto jen říct všem rodičům, jejichž děti se právě vracejí z prázdnin, aby jejich momentální prázdninovou zdivočelost, nedisciplinovanost, zlobivost, nepořádnost a dětskou nevyblázněnost vydrželi. Školní povinnosti se blíží a věřte, že je na dalších 10 měsíců opět ukázní. Mnohem, ale opravdu mnohem důležitější než to, že se vám vaše vychované dítě vrátilo rozjívené k nepoznání, je obyčejná skutečnost, že se vám vrátilo. A tak se prosím na konci prázdnin a na začátku školního roku nerozčilujte, vše se postupně vrátí do zajetých kolejí. I když termín "zajeté koleje" zní nudně, věřte, že zároveň znamená velké štěstí.