Když není kurýr slušný, může vám nejen zničit den, ale i podlomit zdraví

Jestli si představujete předání zásilky kurýrní službou jako záležitost, kde není prostor pro cokoli jiného než pro skutečné předání zásilky, pak se pletete jako já.

Stalo se to včera po jedenácté dopoledne a já se z toho ještě teď nemůžu vzpamatovat. Jestli dovolíte, svěřím se vám.

Sedím v knihovně u pracovního stolu, zapisuji do počítače hromádku nových knih, které jsem do dětské půjčovny zakoupila na sklonku roku a teď mám konečně čas je zpracovat. Práce mi jde pěkně od ruky, kmitám razítky i kódovým snímačem, když mám najednou neodbytný pocit, že se něco děje za oknem. Jakoby nějaký šramot a žuchnutí. Jenže okno je situováno do náměstí a knihovna sídlí hned vedle frekventované silnice, takže občas něco lomozí spíše od projíždějících aut. Ale to víte, nedalo mi to a šla jsem okno obhlídnout. K mému překvapení jsem z něj však nic neviděla. Ve výhledu mi překážela velká krabice. Napadlo mě, že si ji na parapet odložil utrmácený kolemjdoucí, který chtěl ulevit zmoženým rukám, ale v dohledu nikdo takový nebyl. Otevřela jsem okno dokořán a spatřila vedle objemnější krabice ještě jednu o něco menší a taky pár metrů od knihovny kurýra, který nasedal do dodávkového auta.

Honem jsem na něj zamávala a volala, jestli ty krabice nedal na parapet náhodou on. Pán na mě křikl, že ano, protože jsou dveře zamčené. Nu, žádnou zásilku jsem neočekávala, žádné avízo, že knihovně kurýrní firma něco přiveze, nepřišlo, tak bylo logicky zamčeno. Prostě asi tak, jak to máme doma všichni. Jenže v tomto případě nikdo na dveře nezaťukal, nezaťukal ani na okno, zkrátka šofér nedal nijak vědět, že je zde a hodlá mi nějaké zboží předat.

Zkusila jsem větší krabici nadzdvihnout, ale nešlo s ní pohnout. Byla tak těžká, že mi bylo jasné, že ze zdravotních důvodů, kvůli kterým můžu bez rizika nosit tak maximálně dvě petky s minerálkou, s tím balíkem nehnu. A pán nevypadal, že by se k oknu vrátil. Evidentně nechtěl ani podepsat žádný předávací dokument.

Blesklo mi hlavou, jaké divné předání se tady právě odehrává. Kurýr mi zboží položí na parapet okna, aniž mi dal jakkoli vědět, že si mám zásilku převzít, a kdybych zrovna neseděla poblíž okna, ale zakládala knihy ve vedlejší místnosti, nevěděla bych nejmíň hodinu, že mám venku na náměstí balíky v hodnotě deseti tisíc. No co už, je to sice divné, ale teď hlavně, abych je dostala dovnitř. A tak na kurýra zoufale volám, že bych ho chtěla poprosit, aby mi ty balíky alespoň sundal z okna na zem, protože nesmím zvedat těžké věci a jinak je dovnitř nedostanu. Na zemi je můžu třeba posunovat nohou, to už bych zvládla. Pán se mírně pousmál a já jsem během tří vteřin odemkla dveře a vyběhla před knihovnu. Jenže v tu chvíli mi bylo jasné, že jsem naivní optimistka. Pán se na mě neusmíval, on se mi vysmíval, protože jsem už zahlídla jen zadní část dodávky, kterou přejížděl na druhou polovinu náměstí k dalšímu zákazníkovi.

Stála jsem úplně zkoprnělá. Proboha, něco takového se mi ještě v životě nestalo. Vybavila jsem si všechny ty starší či pohybově znevýhodněné čtenářky a čtenáře, kterým s kolegyní ochotně pomáháme uložit knížky do pojízdných tašek, tašky jim svezeme ze schůdků, po kterých musí z půjčovny sejít na chodbu, přidržíme či podáme berle… nikdo nás o to nemusí žádat, to člověka přece napadne úplně samozřejmě a udělá to moc rád. Neumím si ani představit, že kdyby nás o pomoc kdokoli slušně požádal, že bych se na něj vítězně usmála, otočila se k němu zády a víc si ho nevšímala.

Doprčic, jenže jak já teď hlavně ten větší balík dostanu dovnitř? Náměstí v předpoledním čase doslova vylidněné, tak nemám koho požádat o pomoc. Tak jsem udělala ještě poslední pokus. Přeběhla jsem silnici a kurýra zastihla přesně ve chvíli, kdy zásilku již dalšímu příjemci předal a chystal se nasednout do auta. „Prosím vás, já jsem vás poprosila, abyste mi sundal ten balík z okna, a vy jste mi ujel.“ Mladý muž na mě kouká a nijak nereaguje. „Buďte tak hodný a dejte mi ty balíky na zem, já po operaci nesmím nic těžkého zvedat, přece mi je tam nenecháte.“

„Vždyť je to lehký,“ zasmál se kavalír pobaveně a odjel.

„To je ale sprosťák, to snad není možný,“ zhodnotila situaci nastávající maminka, která kolem právě procházela.

A tak jsem se vrátila do knihovny s nepořízenou a po centimetrech jsem se snažila vtáhnout krabici o hmotnosti dobrých dvanácti kilogramů do okna, z okna na radiátor pod ním a z radiátoru ji shodit na linoleum.

Víte, nikdy jsem si na nikoho nestěžovala. Vždycky jsem vše vyřídila osobně, a když to bylo jen trochu možné, tak v dobrém. Ale tohle je už vážně přes čáru. Chvíli jsem seděla na židli, bolelo mě celé břicho a pak jsem na kurýrní službu zavolala. Paní, která telefon zvedla, jsem příhodu i podivné řidičovo chování vylíčila. Byla jsem ujištěna, že hned moji připomínku předá vedoucímu řidičů a jeho vyjádření k této události mi zavolá. A opravdu, během 15 minut mi zvonil telefon. Paní mi sdělila, že vedoucí šoférovi řekl, aby byl vstřícnější, ale jinak že je vše v pořádku, protože balíky doručil na adresu. Nevěřila jsem svým uším. Ještě jsem se pro jistotu ujistila, že paní zodpovědnému pracovníkovi vylíčila, že zásilku rozhodně řidič nepředal, protože položení balíků na veřejně dostupné místo, aniž příjemce zásilky jakkoli na tuto skutečnost upozorní, nepovažuji za předání zásilky. Kurýrní služba evidentně ano. Asi jsem moc cimprlich.

Už se těším, že příště ten samý doručovatel třeba rozvěsí balíky knih z Albatrosu na stromky před knihovnou a bude se z kabiny dodávky chechtat tomu, jak šplhám po větvích a knižní zásilky shazuju na chodník.     

A vy prosím držte palce, ať letos já i vy potkáváme už jenom lidi slušné. Prostě takové ty normální, jako jsme my sami.