Když jsem přijela pro manžela do lázní, představil mi ženu, do které se zamiloval

Manžel moji radost ze shledání neopětoval. Místo obejmutí mě poplácal po zádech jako kamaráda z čundru.

„Milan byl moje první láska. Bylo nám 17, chodili jsme spolu jen chvilku a rozešli jsme se zřejmě proto, že jsme na vážnou známost byli ještě nezralí.

Znovu jsme se potkali až po patnácti letech. Já jsem byla svobodná matka jedenáctiletého syna a Milan čerstvě rozvedený. Nemohli jsme uvěřit svým očím, že se vidíme. A pak už to bylo jako ve filmu. Po roce se ze mě stala nevěsta a já jsem se cítila, jako by v mém životě do sebe zaklapla všechna kolečka na správná místa. Ale to víte, asi patřím mezi ty, u kterých se štěstí nudí. Manželovi se totiž stal vážný pracovní úraz. Podstoupil dvě operace a uzdravování si dávalo načas. Milan to po psychické stránce špatně nesl. Ale nedovolila jsem mu, aby to vzdával. Pak se konečně začalo vše v dobré obracet a on mi děkoval, že jsem mu byla velkou oporou a nikdy mi to nezapomene.

Když odjížděl do lázní na doléčení, tak sice ještě na pravou nohu trochu kulhal, prostě takový český vesnický Joffrey de Peyrac, ale proti tomu, že mu hrozilo, že chodit možná nebude vůbec, to byla nádhera. Každý den jsme si telefonovali, Milan nadšeně popisoval snad každý rehabilitační cvik zvlášť i veselé příhody, které zažíval se svým spolubydlícím. Ale to víte, stýskalo se mi. Tři týdny se mi zdály nekonečné. V den odjezdu jsem pro něj přijela autem, aby se nemusel tahat s kufrem a cestou domů dvakrát přestupovat.

Milan čekal u výjezdu z parkoviště. Vyběhla jsem z auta a jako nadšené dítě jsem mu skočila kolem krku. Manžel však moji radost ze shledání neopětoval. Místo obejmutí mě poplácal po zádech jako kamaráda z čundru, poodstoupil a zpoza svých zad vylovil paní v modrém kostýmku. Ta se na mě usmála, podala mi ruku a Milan řekl, že mi chce představit Jarmilku, která mu tu dělala milou společnost. Pak si ji přivinul k boku a dal jí hodně vřelou pusu. Myslela jsem, že se mi to snad jenom zdá a vůbec jsem nevěděla, co mám teď dělat. Netuším, jak moc jsou v lázeňských městech hysterické záchvaty přijatelné, tak jsem tam stála jako opařená.

Řeknu vám, že až se budou rozdávat ceny pro ženy, které si neumí poradit, dostanu určitě metál. Místo abych manžela přetáhla kabelkou přes hlavu a Jarmilku kopla do té modré sukně, jsem s nimi šla na kafe. Jo, fakt na kafe. Manžel mě na něj pozval. Cestou ukazoval, kam chodil na masáže, kam na koupele, kam na cvičení a tady dělají tu nejlepší královskou kávu. Milanova partnerka se pak hihňala, že v tom kafi je vaječný koňak, tak že ji asi coby šoférka nebudu moct vypít. Nemohla jsem. Než oni dva ty tři kávy vypili, krotila jsem na WC žaludeční křeče.

Stalo se to, paní knihovnice, už před čtvrt rokem a já pořád nevím, co s tím mám dělat. Manžel se tváří, že je všechno v nejlepší pořádku, a když si o té šílené situaci s ním chci promluvit, tak mi řekne, že není o čem a že by čekal, že budu ráda, že se uzdravil, místo abych se hrabala v nesmyslech.“

Asi takhle, milí čtenáři, coby knihovnice občas od čtenářů vyslechnu nejen názvy knih, které si chtějí vypůjčit, ale i jejich osobní příběhy. Tento jsem vám odvyprávěla s laskavým svolením ženy, která jej zažila na vlastní kůži.

A já se vás teď zeptám: co si myslíte, že jsem naší čtenářce po jejím vyprávění poradila?