Kdy vás naposledy zabila poezie?

Připletla jsem se onehdy do diskuze na téma, jestli je spravedlivé napsat pár rýmovaných řádků oproti rozsáhlé próze a sklidit úplně stejné vavříny a dokonce i Nobelovu cenu. Zkrátka jestli jsou si v cílové rovince básník a prozaik rovni?

Nemyslím si, že básník cítí tvůrčí deficit vůči romanopisci. Však taky nemá proč. Umíte si představit, co za dobrým veršem stojí talentu a dřiny? Určitě cítíte umělecký kontrast mezi tím, když Jaroslav Seifert plane: „Viděl jsem hory plné ledu, však zpívat o nich nedovedu,“ a když Fanda Korejsek požádá na Šlágru o písničku mamince k narozeninám a vlastnoručně zaveršuje: „Mamičko, ty naše sluníčko, ať ti slouží zdravíčko.“ Takový verš má svoji nezpochybnitelnou hodnotu, ale toliko pro paní Korejskovou, i když nelze vyloučit ani to, že by byla raději, kdyby jí Fanda místo rýmování konečně vyčistil v koupelně odpad.

Takže zatímco spisovatel milostných románů řeší dilema, jestli jeho hrdinka bude mít spokojené manželství, nebo jestli jí pořídí milence, a jestli na to její muž přijde hned, nebo si bude sto padesát stránek otloukat o futra parohy, básník má taky o čem dumat. Například do jakých strofických forem ztvární své budoucí dílo, jestli se pustí do jambického verše či nechá své myšlenky nespoutaně plynout s veršem volným. Může se rozhodnout pro rozverný limerick, lyrický madrigal, čtrnáctiveršový sonet či citově pohnutou baladu. Pokud jste tedy žili v zajetí mylné představy, že při psaní básně stačí mít na paměti jen rytmiku zvukové shody na konci veršů, zastyďte se a honem čtěte něco něžného, povznášejícího a věčně svěžího, třeba od Victora Huga, protože on nenapsal jen Bídníky:

Proč, stojíme-li na rozcestí,
se dále stýkat musíme?
Jste moje bolest, jste mé štěstí,
váš pohled pálí v duši mé…

Nebo alespoň začátek mé oblíbené Písně o lásce od pana Seiferta:

Slyším to, co jiní neslyší,
bosé nohy chodit po plyši.
Vzdechy pod pečetí v dopise,
chvění strun, když struna nechví se.

Uznejte, copak něco tak neskutečně krásného potřebuje v očích čtenáře omluvu, že to písmem nepobryndalo pět nebo šest kapitol a mohl z toho být komerčně zajímavý lomcovák? Já říkám, zaplaťpámbu za každou literaturu, která si najde své čtenáře. V žádném případě bych striktně nekategorizovala. Četla jsem sbírky básní, které mě nesmírně duševně obohatily a potěšily, a louskala jsem obsáhlé romány, po jejichž dočtení mě napadlo, že jejich autor by byl užitečnější, kdyby místo psaní koukal z okna. Ale bylo tomu i naopak. Četla jsem verše, o jejichž autorovi jsem si myslela, že ho určitě hledá doktor Cimický s receptem v ruce a četla jsem novelu, která byla tak povedená, že jsem ji nedokázala odložit, ani když jsem vařila knedlíky a otáčela je v hrnci.

A jak toto handrkování o literární vavřínový věnec uzavřít? Na cestu vlakem bych si do kabelky raději zapakovala nějakého veršovaného kolibříka než šestisetstránkový román. Ale v zimě doma u kamen s korbelem horkého čaje s citronem a fůrou času bych to prohodila.

A pokud se i dobré poezie straníte se zdůvodněním, aby vás „nezabila“, pak věřte, že poezie zabije jenom toho, kdo nikdy žádnou nečetl, neboť ani nezpozoruje, co všechno v něm již odumřelo. Za sebe jen dodám:

Upřímně míněno,
verše jsou zdravé,
neodřeš si o ně koleno
a tvá duše slastně plave

P.S. Budu moc ráda, když mi do diskuse napíšete, kdy jste naposledy četli verše, které vás pohladily. Ale uvítám i názor, že od „polámal se mraveneček,“ jste o básničku nezavadili. :-)