Kdy se daňové ráje stávají peklem?

Když jsem si včera přečetla, že slavní lidé stále častěji ukládají své peníze do daňových rájů, naštvalo mě to. Je mi fuk, kam posunují své úspory profesionální hráči pokeru...

...prestižní právníci nebo britská a jordánská královna, ale štve mě, že už zase nejdu s dobou. Sakra práce, jsem jako už tolikrát v životě mimo. Já snad nikdy nebudu trendy. Propásla jsem kvanta různých příležitostí a zase mi něco utíká. Jako poslední ze třídy jsem se večer směla dívat na Randalla a Hopkirka, jako poslední z úřednic v naší kanceláři jsem v osmdesátých letech začala nosit tenké, umělohmotné náramky a jako poslední z knihovnic jsem předloni přečetla Padesát odstínů šedi.

Vím, že se daňové ráje na mých pár korun – což jsou jediné peníze, které kromě pětistovky na penzijní připojištění ještě můžu měsíčně při troše skromnosti postrádat – nijak nedočkavě netřesou. Ale ten pocit být při tom, ten musí být skvělý. Živě si představuji, jak žádám naši mzdovou účetní, aby mi odklonila sedm stovek na Filipíny.

Nedávno jsem četla zmínku o zajímavé knize Treasure Islands Nicholase Shaxsona. Ten v ní působivě líčí, jaké dopady mají aktivity daňových rájů na daňové ráje samotné. Pro obyvatele mnoha z nich to totiž není vůbec ráj. Rychlý rozvoj finančního sektoru vytlačuje jiné hospodářské sektory, zisky plynou úzké vrstvě kolem finančního sektoru, roste nerovnost a v mnoha případech dochází i k ovládnutí místní politiky úzkými finančními zájmy.

A taky jsem si přečetla, že dle odhadů mezinárodních institucí přichází naše vlast na daních ročně až o 80 miliard korun, z nich se část ztrácí odléváním nezdaněných zisků právě do daňových rájů. To je hrůza. Vědí ti lidé vůbec, že když nenechají daně doma, tak ubližují státu a tedy nám všem? Že naše daně neplynou jen do soudnictví, vězeňství, policii, armádě a našim zákonodárcům, ale že putují na pomoc tělesně postiženým, na zdravotní péči, do školství, do veřejné dopravy, na ochranu přírodního bohatství, že se bez nich nedají ani zalátovat rozbité silnice? Určitě to vědí. V tom případě je na pováženou, že se nebojí, že za to můžou přijít do pekla.

A víte co? Mám své zásady a peněžní zisk není v životě všechno. Přece se nezařadím mezi prospěcháře, kteří dělají domorodcům daňových rájů ze života peklo a svými finančními transakcemi jim sobecky přikládají pod kotel. Průkopnicky ruším trvalý příkaz k úhradě a mých sedm stovek zůstane pěkně doma. Věřím, že po tomto prohlášení se ke mně co nevidět přidají zástupy oligarchů, politiků a tenistů. To by bylo, abych alespoň jednou nebyla v něčem první.