Kdo lže líp, ženy nebo muži?

Ženy dovedou lhát lépe, ale muži lžou častěji. Věděli jste, že dobrá třetina mužů lže ženě již na první schůzce?

Lež má krátké nohy, ale rychlé auto. Na tento trefný výrok Jiřího Žáčka jsem si vzpomněla, když mě před časem oslovila redaktorka jednoho našeho týdeníku s prosbou, zda bych odpověděla na anketní otázku, zda lžou lépe ženy nebo muži. Novinářka zřejmě usoudila, že aforistka by měla toto dilema rozseknout stejně důvtipně jako Alexandr Veliký gordický uzel. Já jsem však tušila, že na toto téma se mi nebude moc vesele odpovídat. Vždyť přece pravdomluvnost je nálepka solidnosti, morálky a všeobecně uznávaných lidských kvalit. Kdo by ji chtěl dobrovolně sloupnout? Nakonec jsem si řekla, že ji zkusím alespoň trošku odchlípnout, maloučko nadzvihnout růžek a kouknout pod ni.

Myslím si totiž, že ženy dovedou lhát lépe, ale muži lžou častěji. Nedávno jsem četla pojednání o tom, že dobrá třetina mužů lže již na první schůzce. Škoda, že se pojednání nezaobírá i tím, co na první schůzce dělají další dvě třetiny pánů. Mlčí? Mlží? Říkají holou pravdu? Ale vraťme se k první kategorii. Představuji si, že při lžích, které jsou součástí tokání, jde přímo o soubor předstíraných dovedností, osobních, profesních a sportovních úspěchů. V tomto případě bych ale neúprosné slovo lež zmírnila na holedbání se. Ovšem to je zase nedílnou součástí naivity, protože pokud muž nemíní zůstat jen u prvního rande, bývá jeho ničím nepodložená chlubivost posléze snadno odhalena. I nijak zvláště myšlenkově čiperné partnerce záhy dojde, že její nápadník žádnou osmitisícovku zřejmě nezdolal, zato však osm piv zdolá prokazatelně jako nic.

Pokud se ke lhaní uchýlí žena, většinou jde o lež tak zvaně milosrdnou. Jestliže zavolá rodičům, že v neděli nemůžou přijet na návštěvu, protože se Mireček musí učit početní operace s desetinnými čísly, nikomu to neublíží. Prarodiče budou spokojeni, že z vnuka roste účetní specialista, jejich dcera si ušetří horkou chvilku při přemlouvání manžela k rodinnému posezení a Míra se může celé nedělní odpoledne klackovat po sídlišti.

Navíc u žen často nelze definovat přímo lhaní, protože jestli dovedou něco lépe, tak zamlčovat. Já osobně lžu nerada. Přijde mi to záludné a vůči mému protějšku neuctivé. Většinou z toho stejně nakonec bývá nechutná taškařice, kdy si naše zprvu neškodná lež začne žít vlastním životem a s každým dalším ústním podáním je vypasenější, až vypadá jako vepřík těsně před zabíjačkou. Když se jednou mojí kamarádky manžel zeptal, co stály její nové kožené boty, tak zpanikařila a v domnění, že činí dobrý skutek vůči jeho šetrnosti, vyřkla sumu o několik stokorun nižší. Ani ve snu ji nenapadlo, že se s jejím výhodným nákupem manžel druhý den pochlubí v práci a několik jeho kolegyň odpoledne málem ukřižuje prodavačku u Bati.

A v čem vynikají muži? No přece v umění „něco si nalhávat“. Pak ovšem záleží na ženě, jestli nechá partnera žít kupříkladu s přesvědčením, že je něco jako král humoru, nebo ho před návštěvou zpucuje, že jí ty jeho dokola omílané fórky už dvanáct let lezou pěkně na nervy.

Ale úplně nejvíc ze všeho jsem přesvědčena, že důležitější než jakákoli lhářská zdatnost je to, čemu chceme věřit my sami.