Kašlu na to, jak vypadám

Vždycky jsem si myslela, že pro spisovatele je nejtěžší psát pod svým vlastním jménem. Prozrazením pravé identity ztrácí autor totiž kousek sebe, dává se všanc, roluje vzhůru pomyslnou oponu soukromých myšlenek, do nichž zakuklil názory svých literárních postav. Tato duševní krása bez závoje není tudíž pro každého. Všimněte si, že slabší jedinci volí umělecký pseudonym. Ale věřte, že časem jim stejně přijde líto, že je žádný kamarád nemůže poplácat uznale po zádech a říct: „Teda, Honzo, to se ti vážně povedlo. Psychologický profil tvého hrdiny vejde jednou do učebnic.“ Takto se ho může leda tak zeptat, jestli mu ještě škytá motor u škodovky, protože pod jménem Raul Sličný by Honzu v knihkupectví na deskách jeho knih jen s námahou identifikoval.

Je tedy relativně snadné psát pod svým vlastním jménem, je-li člověk připraven na trochu té slávy či zatracení. K podobnému závěru nutně dojde každý autor, který nemá ze své vizáže ten správný umělecký dojem a nakladatel ho požádá o fotografii na obálku knihy. V tu chvíli zjistí, že úplně ze všeho nejtěžší není psát pod svým vlastním jménem, ale pod svojí vlastní tváří a zatouží po dublérovi, který by vypadal úplně jinak než on. Samozřejmě líp.

Ten zoufalý pocit znáte někteří z vás určitě taky, aniž byste byli literárně činní. Stačí si vzpomenout třeba na fotografii v občance. Někdy se člověk diví, jak nás zde namátková policejní kontrola může vůbec poznat. Občas i ten nejmírumilovnější člověk vypadá v občance, jako by ho už za první republiky hledal kriminální rada Vacátko.

A pokud jste ženou, patříte mezi literátky a nevypadáte jako Sandra Brown, začne vám to dělat starosti. Proto, když za mnou na jaře poslali z redakce profesionálního fotografa, přivítala jsem ho dotazem: „Vy jste přijel sám?“

Zaskočený pán málem překotil stativ. „Ježišmarjá, já jsem měl na to focení ještě někoho přivézt?“

Odvětila jsem: „Myslela jsem, že s vámi přijede doktor Měšťák.“

Fotograf rozpaky málem ukroutil závit teleobjektivu a začal zběsile listovat diářem. „Proč doktor Měšťák?“ zaúpěl po chvíli.

„Předpokládala jsem se, že mému focení bude předcházet malá plastická operace,“ řekla jsem a snažila jsem se, aby to vypadalo smrtelně vážně.

Až po minutě se pán začal popadat smíchy za břicho a plísnil mě kvůli chvilkové zástavě srdce. Jak mi pak vyprávěl, tak nedávno jel totiž do terénu fotit známou celebritu. Pětatřicet kilometrů za Prahou si na domluveném místě pracně rozložil fotografické nádobíčko a vyhlížel umělcův příjezd. Až když z nudy vyluštil celou brožurku sudoku, si uvědomil, že pana herce měl u Národního divadla vyzvednout a na místo focení dovézt on sám.

A tak jsem dospěla k závěru, že kašlu na to, jak vypadám, protože nejtěžší není svoji tvář obhájit, mnohem těžší je svoji tvář neztratit. Ale to už není téma pro chirurgický zákrok ani pro retušující fotografy, to je dilema pro filozofy. Mohli by o tom třeba napsat populárně naučnou knihu… a na její obálku se dát vyfotit.