Karlu Gottovi jsem křoví nedělala

Vzpomínáte na legendární koncerty Karla Gotta v divadle ve Slaném? Já jsem v té době chodila na slánskou ekonomku a televizní produkce ráda sahala do řad místních středoškolaček. Činila tak proto, aby zaplnila pozadí za pódiem, kde publikum tvořily výhradně dívky a dělaly tak těmto koncertům oblíbené divácké křoví. Když možnost této účasti byla nabídnuta i naší třídě, projevila jsem samozřejmě zájem. Nebylo to však výhradně kvůli Karlu Gottovi. Já jsem v té době celým svým dívčím srdcem milovala bubeníka jeho orchestru Jana Žižku a mrzelo mě, že v televizních přenosech se před jeho bicí soupravou většinou kroutí Felix Slováček a já na svého Honzíka špatně vidím. Na videu v dolní části blogu je to více než zřejmé :-)

Jenže chřipkový bacil byl silnější a já jsem přesně v době koncertu doma zápolila s horečkou a neutuchajícím kašlem. Cožpak o horečku, tu bych ještě ututlala, ale s tím kašlem by mě režisér přenosu vyrazil hned. A tak se stalo, že jsem Karlu Gottovi bohužel křoví nikdy nedělala. A moje láska k Janu Žižkovi byla naplněna o pár měsíců později, když jsem ho ve společnosti dalších Štaidlových muzikantů potkala ve Slaném v drogerii, kde jsme oba shodou náhod nakupovali. No prostě jsem ho viděla na vlastní oči, a to nám, slušným šestnáctiletým holkám z minulého století, ke štěstí stačilo. Jestli jste čekali něco pikantnějšího, tak to pardon…  :-)

Uběhlo pár let a já jsem na koncertu Karla Gotta hlasitě a bez zábran zpívala s ním a s celou pražskou sportovní halou jeho hity. Bylo to spontánní, nenucené, bylo to z čiré radosti a vděku za obrovský zážitek, který nám všem připravil. Protože tohle dokázal jenom ON. Publikum všech věkových kategorií doslova zářilo, vstávalo, tleskalo, zpívalo i plakalo dojetím. A Gottův živý zpěv se dotýkal muzikantských nebes a srdcí nás všech. Za bicími už seděl někdo jiný a mně to nevadilo. Vnímala jsem jen ten úžasný hlas.

Když jsem včera dopoledne vystupovala z auta před rehabilitací, kam si chodím rozcvičovat operovanou nohu a rádio hlásilo tu nesmírně smutnou zprávu, svět se pro mě na pár vteřin zastavil a začaly mi téct slzy jako hrachy. A tak mě v čekárně zastihla paní rehabilitační, protože jsem je nedokázala ukočírovat ani tam. Něco ve mně povolilo a odumřelo svojí nevratností. A bylo mi tak teskno, tak moc to bolelo, že mi bylo těžko promluvit.

Rehabilitační sestřička však na tom byla podobně. A při rozcvičování mi vyprávěla nádhernou historku, která se odehrála přesně v té době, kdy jsem prošvihla svoji životní šanci dělat Karlu Gottovi křoví. Bydlela totiž ve Slaném hned vedle divadla. Byla malá holka, běhala venku, motala se mezi přenosovými vozy, které u divadla parkovaly a zvědavě všude nakukovala, až se nedopatřením dostala bočním vchodem přímo do budovy divadla. To ji vylekalo a hledala kudy zpět, když z jedněch dveří vyšel Karel Gott. Stáli naproti sobě a navzájem se měřili pohledem. Šarmantní, krásně oblečený zpěvák a malá holka nasoukaná do tepláků s vytlačenými koleny a šmouhou na tváři. Mohl ji minout a jít dál, ale neudělal to. Zastavil se a s holčičkou si začal povídat. Vysvětlila mu, že bydlí kousek od divadla a že sem zabloudila, když pozorovala ty pány od televize. A tak ji Karel Gott doprovodil k bočnímu východu a na rozloučenou se jí zeptal, jakou jeho písničku má ráda? „Přijela pouť,“ řekla stydlivě a on odvětil, že tu dnes večer bohužel zpívat nebude. Ale její refrén teď jen pro ni zazpívá. A zazpíval ho na té chodbě poctivě z plných plic. A tak jsme včera s rehabilitační sestřičkou poslouchaly Gottovy písničky, které vysílal rozhlas a bylo nám smutno.

Za sebe dodávám, že mi odešel poslední umělec, kterého jsem milovala a upřímně si ho vážila. Protože k tomu svému nezpochybnitelnému umění, talentu, pracovitosti a úžasné profesionalitě oplýval především lidskostí, pokorou, vstřícností, slušností, skromností, inteligencí a velikou štědrostí vůči potřebným, kterou nikdy nedával okázale najevo. Že se v něm nepletu mi potvrzovalo vždy to, s jakou úctou a uznáním o něm hovořili a hovoří hudebníci všech generací a hudebních žánrů (počínaje jeho vrstevníky a konče současníky). A to nejen v této branži není vůbec běžné a samozřejmé.

Všimli jste si, že Karel Gott nikdy o žádném ze svých kolegů nehovořil špatně? Nikdy nikoho nepomlouval, veřejně nesnižoval, a když si dělal legraci, tak jen sám ze sebe. A já bych měla jedno velké přání. Nemusíme umět zpívat jako Gott, ale jeho laskavost, schopnost nenavážet se do druhých a tím ušetřené síly věnovat sebezdokonalování, to bychom si osvojit měli.

Na závěr bych chtěla podotknout, že křoví jsem Karlu Gottovi sice tehdy opravdu nedělala, ale celý život, kdykoli si pustím jakoukoli jeho písničku, s ním zpívám duet. A už vždycky budu.